Skoro pět tisíc kilometrů na jednom kole, to už není recenze podle prvního dojmu. To je zkušenost. Občas láskyplná, občas zablácená a občas zakončená větou, kterou cedím skrze zuby do kopce: „Proč je to zase tak těžký?!“ Moje Cinelli Hobootleg Geo Sunrise, které láskyplně říkám činelka, je krásná, oranžová, ocelová, stabilní, pohodlná a někdy těžká jako špatné svědomí po šestém pivu. Potvora.
Jak se ke mně dostala
Činelku jsem získal od Daga, kterého znám z bikepackingové komunity. Pořádá srazy, píše o nich, jezdí, potkává podobně švihlé lidi a dlouhodobě propaguje bikepacking u nás. Viděl jsem, že na tomhle kole jezdí, objevovalo se u něj na sociálních sítích, a když ho chtěl pustit dál, skočil jsem po něm.
Tuhle recenzi jsem mu slíbil už dávno, ale dlouho mi přišlo, že na ni ještě nemám dost poctivý materiál. Na činelce jsem sice jezdil hodně, hlavně na zimních návratech z Prahy přes Brdy, ale chyběla mi větší naložená akce. Až letos přišly Neratov a Oremon. Teprve potom mi začalo dávat smysl napsat, co si o tom kole opravdu myslím.
Nepořídil jsem ji jako náhradu za svoji Meridu Silex. Tu mám na dlouhé rychlejší cesty, asfalt, cyklostezky a jemný štěrk. Činelku jsem chtěl na chvíle, kdy předem nevím, jestli za dvě hodiny pojedu na silnici, rozježděné lesní cestě, hlubokém sněhu nebo mokré pastvině. Prostě na dny, kdy nechci řešit povrch každých pár kilometrů.
Co je vlastně monster gravel
Gravel je dneska široká kategorie. Pod jednou nálepkou se schová rychlé kolo skoro jako silnička, pohodlný cestovní stroj, expediční rám na nosiče i věc, která už se tváří skoro jako horské kolo s beranama. Běžný gravel pořád hledá kompromis mezi svižností, komfortem a jistotou na horším povrchu. Někde končí u pětačtyřicítek, některé novější modely pustí padesát nebo pětapadesát milimetrů, ale pořád je to jiný svět než kolo stavěné na třípalcové pláště.
Činelka je monster gravel — pocitem skoro XC kolo, jen s beranama místo rovných řídítek. Nechává si víc úchopů a možnost jet dlouho, ale přidává horskokolovou stabilitu, velký objem plášťů a chuť vjet do míst, kde bych na běžném gravelu znejistěl. Do Hobootleg Geo se vejdou až tři palce. To už není jen „trochu širší gravel“. To je jiný cyklovesmír.
A není to jenom moje interpretace. V profilu Danieleho Carlettiho na Bikepacking.com se o prototypu Hobootleg Geo píše přesně v tomhle duchu: člověk, který na kole objížděl svět, ho popisuje jako verzi vhodnější pro bikepacking a off-road. O geometrii tam padne věta: „Its geometry is inspired by mountain biking…“ A přesně tak to působí i reálně. Není to gravel, kterému jen trochu narostly gumy. Je to cestovní horské kolo s beranama. A to fakt širokýma.
Moje činelka má ocelový rám z trubek Columbus Cromor, mohutnou karbonovou vidlici Columbus Futura Adventure s hromadou montážních bodů, vnitřním vedením pro dynamo a prostorem pro velké brašny. Váží zhruba třináct kilo. Do rámu se vejdou pláště až 29 × 3,0”.
Je to expediční pevňák s beranama. Když ji zvednete do vlaku, poznáte to. Když ji naložíte a pošlete do kopce, poznáte to ještě víc. Jenže ta váha má i druhou stranu: na rozbité cestě z ní není nervózní hračka, ale jistý stroj. A co se týče nákladu, tady je vidět, že nevznikla na víkendovou fotku u kavárny. Montážní body jsou vpředu, vzadu i v rámu. Když člověk chce, navěsí na ni prakticky všechno, co potřebuje k tomu, aby objel svět. Nebo aspoň dojel v dešti přes půl republiky a druhý den pokračoval dál.
Pět tisíc kilometrů
Na činelce mám za sebou 108 jízd, 4 925 kilometrů a přes 57 000 nastoupaných metrů. Z toho zhruba 1 800 kilometrů padlo na poslední zimu. Nechci o tom kole psát jako někdo, kdo si ho půjčil na víkend a projel dvě šotoliny za městem. Používal jsem ho v běžném provozu — do práce, z práce, přes Brdy, s brašnami i bez nich.
Po takové porci už docela přesně vím, kdy mi pomáhá, kdy mě štve a kdy bych bez něj jel opatrněji. Nejde jen o odolný vzhled nebo široké obutí. Jde o opakovanou zkušenost, že když vyjedu do nejistých podmínek a potřebuju se dostat domů, dojedu v pohodě.
Zimní jízdy a noční návraty z Prahy
Činelka se představila hned první jízdou. Bylo to někdy v listopadu, kolem nuly, chumelilo a já s ní vyrazil asi na šedesát kilometrů do lesa. Přijel jsem domů úplně zaházený, ale nadšený. Takový ten moment, kdy člověk pochopí, že si nekoupil rychlý gravel na hezké odpoledne, ale kolo do podmínek, ve kterých se běžně říká: „Dneska asi ne.“
Pak se to potvrzovalo celou sezonu, kterou jsem shrnul v článku Tma, mlha, led a hvězdy 2025—2026. Typický scénář? Vyjel jsem z Prahy někdy kolem čtvrté odpoledne. Po třiceti kilometrech kafe u rodičů. Pak dalších sedmdesát kilometrů domů přes Brdy. Vyrážel jsem kolem nuly, přijížděl třeba v mínus šesti a mezi tím se povrch měnil podle nálady lesa, teploty a denní doby. Na Meridě bych jel taky, ale přemýšlel bych víc. Na činelce jsem prostě jel.
Neratov a Oremon
Neratov byl první větší bikepackingová zkouška, kterou jsem s činelkou absolvoval. Tam jsem řešil hlavně naložené kolo, kopce a delší přesuny. Oremon byl jiný. Tam se ukázalo, proč takový typ kola dává smysl v těžším terénu.
Nechci tady znovu převyprávět celý Oremon, o tom už je samostatný článek. Pro činelku to ale byla důležitá akce: celodenní déšť, hluboké louže, pastviny, lesní cesty rozježděné od těžby, mokré sjezdy a hrubý povrch do kopce i z kopce. Na Meridě s pětačtyřicítkami bych to asi projel taky, ale mnohem opatrněji.
Problém byl jen jeden: váha. Jakmile ji naložíte brašnami, hamakou, spacákem, jídlem, vodou a drobnostmi, které se jednotlivě tváří jako „skoro nic“, do kopce se z ní stane tank. Spolehlivý, jistý a pohodlný, ale pořád tank.
Kdy bych ji vzal znovu
Díky činelce jsem si ujasnil jednu věc: bikepacking není jeden druh ježdění. Na dlouhé trasy do Francie, Itálie nebo po německých cyklotrasách, kde je hodně asfaltu a potřeba denně ukrojit třeba 150 kilometrů, vezmu Meridu. Je rychlejší a stojí mě míň sil.
Když ale čekám horší terén, špatné počasí nebo trasu, která se může cestou změnit v nepříjemné překvapení, chci činelku. Tam mě tolik nezajímá, že jede pomaleji. Důležitější je, že se na ní nebojím pustit do věcí, kde bych na pětačtyřicítkách jel zbytečně opatrně. Nebo vůbec.
Co mi na ní vadí
Činelka není dokonalá. Je těžká, naložená v kopci ještě víc, a XL rám je na mě dlouhý. Ne tolik, aby se na tom nedalo jezdit, ale dost na to, abych věděl, že kdybych kupoval nové kolo, volil bych menší velikost nebo aspoň kratší představec. Na druhou stranu se mi díky většímu rámu vejde do hlavního trojúhelníku rámová brašna i dvě lahve, takže i tenhle kompromis má své výhody.
Brzdy nejsou takové, jaké bych chtěl. Jsou tam hybridní kotoučovky — lanko vede k třmenu, hydraulika je až dole. Funguje to, po výměně destiček je to lepší, ale proti plné hydraulice na Meridě je rozdíl znát. Zvlášť když je kolo naložené a člověk jede z kopce v mokru. A pak je tu nepořádek od širokých plášťů. Vzorek je skvělý, dokud nezačne házet všechno kolem sebe: na záda, na hlavu, na rám, na lahve i dopředu do obličeje. Ass Saver pod sedlem pomáhá, ale zadní kolo ho umí přehodit blátem.
Úpravy a plán na další zimu
Na činelce jsem zatím zásadně měnil hlavně pláště. Dal jsem tam TUFO XC11 v rozměru 29 × 2,35”. Je to rychlejší XC plášť, ale pořád s dostatečným vzorkem na horší povrch a studené měsíce v lesích a na špatných cestách. Nikdy jsem z činelky reálně nespadl. Dvakrát jsem z ní na náledí spíš tak nějak vystoupil, což beru jako přijatelný výsledek.
Teď už vím, co s tím kolem chci dělat dál. Chci z něj udělat zimní dojížděcí a těžkoterénní kolo. Dopředu přijde blatník, aby přední kolo nedělalo sprej do obličeje. Dozadu přijde nosič. Rámovku v mokru nejspíš nebudu řešit. Když pojedu do práce, na dlouhou zimní jízdu nebo na bikepacking, připnu na zadní nosič osmnáctilitrový drybag gumicukem a šmytec.
Řeší to dvě věci najednou: náklad a stříkající bordel. Nosič pomůže převézt věci a zároveň omezí zadní ostřik. Přední blatník vyřeší sprchu od předního kola. Nechci z činelky dělat lehčí kolo za každou cenu. Chci z ní udělat praktičtější tank.
Verdikt po 5 000 kilometrech
Pořídil bych si činelku znovu? Ano. Jen v menším rámu. Možná bych víc řešil kratší představec, brzdy, blatníky a nosič. Ale nic víc.
Není to rychlé kolo. Je to kolo, které dojede do cíle.
Cinelli Hobootleg Geo mi dává smysl pro Brdy, Krušné hory, rozbité cesty a bikepacking, kde není jisté, co bude za další zatáčkou a jak se zhorší počasí. Když je sucho, hezky a cesta je rychlá, klidně vezmu Meridu. Když přijde mokro, tma, hrubý štěrk nebo nejistý terén a počasí, beru činelku.
Jede pomaleji. Ale dojede všude ♥