Nejel jsem do Neratova proto, abych napsal další report z jarního bikepackingového srazu. Jednak už ho napsali jiní, jednak by to nebylo moje.
Tenhle sraz už tradičně dvakrát ročně pořádá Dag — na jaře a na podzim. A protože se kolem těchhle potlachů postupně vytvořila parta lidí, které znám z minulých srazů, z Bluesky, ze Stravy a z různých cyklistických debat, bylo vlastně jasné, že i tentokrát chci být u toho. Ne kvůli tomu, abych odškrtl účast, ale kvůli lidem.
Na internetu má člověk pocit, že ostatní trochu zná. Jenže dokud spolu nejedete proti větru, netlačíte kolo do kopce a nesmrdíte u stejného ohně, jsou to pořád hlavně jména na displeji.
A tak sedím po práci ve vlaku s kolem, mířím s Davidem přes půl republiky a říkám si: tak schválně, jaká tahle parta bude ve skutečnosti?
Z lajků se parta nestane. Z protivětru, kopců, společné zimy a smrdění u ohně už docela jo.
Bluesky jako cyklistická klubovna
Nevím přesně, kdy se to stalo (asi chvíli po tom, co se Musk zbláznil), ale z Bluesky se pro mě postupně stala taková malá cyklistická klubovna. Ne ve smyslu, že bychom tam měli nástěnku, členské příspěvky a výbor pro kontrolu plášťů (i když některé debaty o šířce, dezénu a značce k tomu nemají daleko), ale ve smyslu každodenní inspirace. Ta je fakt supr!
Někdo někam vyjede. Někdo spí venku. Někdo testuje brašny, vařič, hamaku nebo vlastní odolnost proti blbým nápadům. Někdo napíše, že jel jenom kousek — a pak z toho vyleze sto kilometrů, dvě přeháňky a jeden kebab někde u nádraží.
A člověk si hnedka říká: „No jo, vlastně proč bych taky někam nejel?“
Tohle mě na té komunitě baví. Není to výkonnostní cyklistika, kde se řeší watty, segmenty a jestli měl někdo správně oholené nohy. Je to spíš směs lidí, kteří mají rádi cesty, (ne)mají rádi Garmin, mapy, vlaky, šotolinu, spaní venku, dobré kafe, špatné počasí a historky, které vzniknou jen tehdy, když člověk opravdu vyrazí.
A právě v téhle bublině se zrodil sraz v Neratově, který navíc nevznikl jako náhodný špendlík v mapě. Dag ho objevil při předchozí cestě přes Orlické hory a v závěru článku Přes Orlické hory rovnou napsal, že se tam 25. dubna 2026 potkáme na jarním bikepackingovém srazu.
Někteří tam jeli kratší cestou. Někteří delší. Někteří přes kopce. Někteří vlakem a pak přes půl Moravy. Já s Davidem a Milanem právě tou poslední variantou.
Kdo chce report, má ho mít
Tohle ale nebude klasický report ze srazu. Ten už napsal Dag ve svém článku Jarní sraz 2026 — včetně toho, jak se do Neratova dostal s Adamem, Lukášem a Koudym, jak to celé vypadalo z organizátorského pohledu a co se dělo přímo na místě.
Druhý pohled přidal Ondra v textu Jarní bikepacking meeting 2026, kde popsal svoji vlastní cestu, zimu, kopce, foťák, tělo v lehkém rozkladu a návrat domů.
Já to vezmu jinudy. Přes Olomouc, Litovel, protivítr, vlastní hlavu a lidi z internetu.
Po práci do Plzně a pryč
Abych se vůbec dostal na vlak, musel jsem hned po práci dojet na kole do Plzně. Nějakých 35 kilometrů — vzdálenost, která se tváří jako drobnost, ale v pátek odpoledne s naloženým kolem a hlavou plnou práce už je to vlastně první etapa.
V Plzni jsme s Davidem nasedli na vlak do Olomouce a stali se součástí nepovedeného logistického experimentu Českých drah: kolo překáží, člověk kouká z okna a přitom se pomalu přesouvá do úplně jiné krajiny.
Do Olomouce jsme dorazili kolem sedmé večer. Mohli jsme to brát jako konec dne. Ale nebyl by to bikepacking, kdybychom z nádraží šli prostě spát do postele.
Tak jsme ujeli ještě asi deset kilometrů za město a našli si bivak nedaleko řeky Moravy.
Vlhká Morava, Milan a měchurka
V noci nám vlastně nebyla zima. Byly asi 4 °C, což není úplně letní festivalová pohoda, ale v hamace se správným zateplením se to dá zvládnout. Jenže když člověk spí nedaleko řeky, do rána stejně navlhne tak nějak celý. Spacák, zateplení, tarp, popruhy, člověk, vousy, morálka… všechno dostane jemnou vrstvu říční vlhkosti.
Není to dramatické. Jen lezavé. Přesně ten typ rána, kdy se vám nechce vylézat, ale zároveň víte, že když nevylezete, nikdy neuschnete.
Ráno jsme balili hamaky celí prokřehlí. Ne zmrzlí, ne zničení, jen připomenutí realitou, že duben není červenec a Morava není vyhřátý penzion.
Vyrazili jsme směrem k Orlickým horám a asi za půl hodiny nás podle domluvy dojel Milan. Nikdy jsem ho neviděl, jen z Bluesky jsem věděl, že je to cyklista z Prostějova a především domorodý znalec štěrku i pevného povrchu vhodného k bikepackingu. Což je v neznámém kraji hodnota nevyčíslitelná.
Bez něj bychom se na Moravě zcela jistě ztratili, nebo by nás Hanáci uondali protivětrem někde na rovině a našli by nás až na podzim při sklizni.
Nejdřív nás dovedl do Litovle na kafe a měchurku. Měchurka je podle Davida větrník. Podle mě hlavně výborný důvod, proč jet na kole přes Litovel. Některé regionální názvy potravin je lepší neanalyzovat, ale sníst.
Po kafi a něčem sladkém jsme pokračovali lesy směrem k Mohelnici. Chvílemi to vypadalo skoro idylicky, až by si člověk myslel, že Morava bude přívětivá, rovinatá a klidná. Nebyla. Přišla Mohelnická brázda. Na mapě to vypadá jako placka. Jenže placka má jednu zákeřnou vlastnost — když se proti vám postaví vítr, stane se z ní nekonečný trenažér utrpení. Hlavně na náspech kolem Moravy to fučelo tak šíleně, že jsem si připadal jako vloni na náspech kolem Rýna.
A kdo zažil dlouhé kilometry proti větru, ví, že to je speciální druh cyklistické psychoterapie.
Tedy psychoterapie, po které potřebujete další psychoterapii. Nejlépe v kopcích!
Tam mi došlo, proč jezdím sám
V Zábřehu jsme si dali kafe a výborné domácí sendviče. To bylo důležité, protože po protivětru na placce se člověk tváří statečně, ale uvnitř hledá resetovací tlačítko.
Pak jsme začali pomalu stoupat kolem Březné ke Štítům a do Orlických hor. Vítr sice neustal, ale přidaly se kopce. Supr!
Někde tady mi došlo, proč vlastně tak často jezdím sám.
Když jedu sám, nikdo na mě nemusí čekat. Můžu zastavit kvůli fotce. Můžu zpomalit, protože se chci kochat. Můžu jet svoje tempo, které někdy není tempo, ale spíš pohyblivá forma pozorování krajiny. Můžu se na chvíli rozhlížet, vytáhnout telefon, udělat fotku, pak další, pak zjistit, že zbytek světa mezitím ujel.
Když jedu s někým, přidají se do toho myšlenky. Čekají na mě? Zdržuju? Mám je dohnat? Neměl bych tolik fotit? Neměl bych jet rychleji? Proč mi to dneska nejede? Jsem pomalý, nebo jenom jedu normálně a ostatní jsou rychlí? A proč o tom vůbec přemýšlím, když jsme přece na výletě? Tohle dokáže unavit jako protivítr.
Ale nějak jsme to zvládli. Milan nás vedl, David jel, já se snažil nezdržovat víc, než je moje přirozená úroveň, a krajina se pomalu zvedala, měnila a krásněla.
Vítr neustal, jen přibyly kopce
Jakmile jsme vystoupali do vyšších poloh Orlických hor, začalo být jasné, proč se podobné akce nepořádají v nákupním centru na parkovišti. Česko-polské pohraničí je prostě nádherné.
Lesy, louky, cesty, výhledy, kostelíky, malé vesnice, otevřená krajina a ten zvláštní pocit, že už jste dost daleko od běžného světa, ale pořád ne tak daleko, aby se nedalo dojet na kole. To je pro mě ideální stav.
Stoupání do hor samozřejmě nebylo zadarmo. Ale hory za to na rozdíl od větru něco vrací. Výhled, prostor, ticho, změnu krajiny, pocit, že se někam opravdu dostáváte.
K Neratovu jsme se přiblížili z polské strany. Po tom všem větru, rovině, kopcích, kafi, měchurce, sendvičích, focení, vnitřních dialozích a snaze nezdržovat jsme konečně dorazili na místo. Na sraz.
Neratov: lidi a sprcha
Nevím, co kdo nejvíc ocenil na Neratově. Někdo možná ten úžasně opravený kostel s prosklenou střechou nebo vedlejší faru. Někdo koncert v kostele. Někdo útulny v bývalých kostelních věžích. Někdo samoobslužný obchod. Někdo místní pivovar. Někdo veřejné záchody, sprchu, táborák, nebo prostě fakt, že dorazil na místo a chvíli už nemusí šlapat.
Za sebe hlasuju pro pokec se všemi, kdo přijeli. A pro sprchu.
Sprcha po dni v protivětru, vlhku, kopcích a vlastní hlavě je civilizační zázrak. V tu chvíli člověk pochopí, proč lidstvo nestavělo jen kostely v pustině, cesty a pivovary, ale taky vodovody.
Můžete se mrknout na dvě krátká videa, která jsem natočil během večerního koncertu — v kostele a před kostelem.
Neratov není jen hezká kulisa pro fotku s kolem. Kdysi vysídlená vesnice v Orlických horách je dnes spojená se Sdružením Neratov, které pomáhá lidem s postižením. Ruinu kostela objevil Josef Suchár v roce 1987, první mši před kostelem odsloužil 15. srpna 1990 a o rok později už se poutní mše konala ve vyklizeném kostele. O obnově místa i komunitě kolem něj hezky vypráví dokument České televize Neratov.
Měl jsem radost, že jsem mohl osobně potřást pravicí a popovídat si s Tomášem, který mě přivedl ke spaní v hamace. Bez jeho videí a článků bych možná pořád někde nadával ve stanu na špinavou podlážku, vlhký vnitřek a bolavá záda. Takhle můžu viset mezi stromy, tvářit se, že je to naprosto racionální životní volba, a ještě o tom psát články.
Okoukl jsem jeho novou hamaku, nasdílel pár zkušeností z cest a měl radost, že se z internetové inspirace stal skutečný člověk, se kterým stojím na kraji lesa a řeším spaní venku.
A taky Milan. Bez jeho průvodcovských schopností bychom byli na Moravě ztraceni, nebo bychom pořád ještě kroužili někde u Mohelnice a přemýšleli, proč fouká proti nám ze všech světových stran zároveň.
Tohle jsou přesně ty momenty, kvůli kterým jsem jel.
Ale nechci na nikoho zapomenout. Díky všem, co jsem tam potkal.
Vyudit, usnout, chrápat
Plán po příjezdu byl jasný: hned postavit hamaku, aby proschl vlhký spacák a zateplení, dát si sprchu, dojít do obchodu pro místní IPA pivo, opéct buřty na ohni a trochu pobýt mezi lidmi. Což se víceméně povedlo.
Jen oheň dostal nečekaný aromatický rozměr, když někdo v pokročilém večeru přiložil staré telegrafní sloupy. Výsledkem nebyl táborák s vůní dřeva, ale zkušenost, kterou bych pracovně nazval uzený bikepacker po technicku. Fuj.
Ale i to k podobným akcím patří. Nikdy nevíte, jestli večer skončí poetickým koukáním do plamenů, nebo aromaterapií z materiálu, který měl zůstat někde úplně jinde.
Usnul jsem jako mimino. Chrápaje, jak si ráno stěžoval Tom.
Ráno jsme vyrazili. Tedy tlačili
Ráno větru trochu ubylo a měl být hezký den. Takže posnídat, sbalit hamaku a šup na kolo. Jedeme. Ne. OK, tlačím!
První kopec měl na nějakých 3,5 kilometru převýšení zhruba 350 metrů. To je přesně ten typ stoupání, kde se z cyklistiky stává turistika s kolem. Naložené kolo, studené nohy, prudká cesta a vědomí, že je teprve začátek dne. Masakr.
Tohle je na kopcích nefér. Člověk funí, tlačí, nadává, přemýšlí, jestli si neměl najít koníček s menším převýšením, a pak se otočí, podívá se do krajiny a všechno je najednou odpuštěno. Skoro.
Dolů z hor, na vlak a domů
Člověk by si mohl myslet, že když už jednou vystoupá z Neratova, bude cesta do Pardubic hlavně dolů. To je samozřejmě omyl.
Kvůli terénu kolem potoků a přes louky jsme jeli pomalu. Bylo to krásné, ale ne rychlé — což je skvělá kombinace jen do chvíle, než si uvědomíte, že máte po obědě stihnout vlak v Pardubicích.
Ve Vamberku jsme si dali výbornou tortilu s kebabem a protože čas začal být důležitější než dobrodružná romantika, změnili jsme plány na spíš cykloturistickou trasu po zpevněném povrchu. Byla to nutnost.
Někdy je největší bikepackingová moudrost v tom, že člověk opustí původní představu a zvolí cestu, po které se opravdu dostane tam, kam potřebuje. A kdy potřebuje.
Do Pardubic jsme nakonec dojeli. Pak už vlak zpátky do Plzně a za tmy posledních asi 35 kilometrů domů. Do kopců. Na konec Brd.
Tyhle okraje výprav se v hlavě často smrsknou na větu „pak jsem dojel domů“. Jenže když člověk vystoupí z vlaku unavený po celém víkendu, těch posledních 35 kilometrů už není jen přesun. Návraty jsou těžký.
Krajina je zase známá. Silnice a cesty taky. Ale člověk se vrací trochu jiný. Unavený, navlhlý, vyuzený, spokojený a s hlavou plnou lidí, se kterými se ještě před pár měsíci znal hlavně podle profilových fotek. To je na tom nejlepší.
Trasa a statistiky
Moje cesta na sraz nevedla zrovna nejkratší možnou čarou. Nejdřív po práci na kole do Plzně, potom vlakem do Olomouce, krátký večerní přesun na bivak u Moravy, ráno Litovel, Mohelnická brázda, Zábřeh, Štíty, Orlické hory a nakonec Neratov. Zpátky pak přes kopce, potoky, louky, Vamberk a Pardubice na vlak.
Čistá cesta mezi vlaky měla 208 kilometrů. Jenže k podobným akcím patří i ty nenápadné okraje: dojet na vlak, vystoupit z vlaku a ještě se za tmy vrátit domů.
Takže celý víkend se nakonec zastavil na 272 kilometrech. Což nezní jako „jel jsem na sraz“. Spíš jako „sraz byl dobrá záminka na třídenní výlet“.
- Reálná trasa mezi vlaky: cca 208 km podle GPX
- Kompletní vzdálenost včetně cesty na vlak a návratu domů: 272 km
- Počet dní: 3
- Kompletní stoupání včetně cest na vlak a z vlaku: 2 369 m
- Čas v pohybu celkem: 14 h 42 min
Co mi zůstalo
Zůstalo mi hlavně to, že podobné akce dávají smysl právě proto, že nejsou pohodlné.
Kdybychom se sešli někde v kavárně, bylo by to taky fajn. Ale nebylo by to ono. Tady musel každý nějak dorazit. Někdo kratší cestou, někdo delší, někdo přes kopce, někdo proti větru, někdo s dětmi, někdo s foťákem, někdo se spacákem, někdo s hamakou. Každý si s sebou přivezl kus vlastní cesty. A právě proto to fungovalo.
Nešlo jen o to být na jednom místě. Šlo o to, že jsme se tam dostali.
Na Bluesky je ta cyklistická a bikepackingová parta skvělá. Baví mě, inspiruje mě, občas mě přiměje koupit něco, co jsem nutně nepotřeboval, a často mě přiměje vyrazit ven, když bych jinak zůstal doma. Ale teprve v Neratově se z toho na chvíli stala reálná komunita. S kolem opřeným o strom. S mokrým tarpem. Se studeným ránem. A s lidmi, kteří to mají podobně.
Díky všem, příště jedu zas. Takových krásných míst chci poznat víc. A lidí zblázněných do kol taky.