Astronomické jaro sice neznamená konec zimy, ale přesto si dovolím už všechny příští jízdy považovat za jarní (i kdyby mrzlo, jako poslední týden každou noc), a tedy stručně rekapitulovat mou cyklistickou zimu.
Už minulou zimu jsem doladil potřebnou výbavu a od listopadu do konce února jsem ujel 1 363 km a nastoupal skoro 15 km. A překvapivě velká část z toho nebylo „ježdění kolem“, ale obyčejné přesuny: vlak – Praha – domů.
Zimní jízdy u mě vznikají dvěma způsoby. Buď je víkend a jedu se „normálně“ projet, nebo je pracovní den a potřebuju se dostat z bodu A do bodu B bez auta. Ráno na vlak, odpoledne z Prahy zpátky: někdy rovnou domů, jindy ještě přes rodiče na kafe a štrůdl. A protože je v zimě tma skoro pořád, promění se i obyčejná cesta domů v malou výpravu. Bývá to výprava se vším všudy.
Tma
V zimě je tma pokaždé, když někam jedu. Ráno na vlak i odpoledne z Prahy. A v mém případě taky samota na lesních cestách uprostřed Brd, protože tudy vede moje oblíbená cesta z domu a domů. Letos jsem jel touhle cestou v absolutní tmě kolem Padrťských rybníků asi 6× a pokaždé to bylo nádherný. Divoká prasata na cestě bych ani nespočítal a jelenů i srnek bylo taky dost.
Pokud má cyklista dobré světlo a trochu kuráže, tma ho nemůže zastavit. Nakonec je odměněn absolutní samotou a tichem. Meditativní…
Štěrk křupe do rytmu. Z vousů mi kape voda na kolena nebo se z nich ulamují drobné rampouchy. Dech se prohlubuje se stoupáním do kopců. Zvuk zipu, který je na bundě pod kopcem potřeba rozepnout a před sjezdem zase zapnout. Horký jahodový čaj od Anežky. Hlavně nezastavuj, nebo zmrzneš. Tma je kámoš.
Sníh a led
Letos nebylo moc sněhu. Napadlo několikrát pár centimetrů a střídavě to odtávalo. Užil jsem si na svojí činelce čtyři parádní jízdy v prašanu a mrazu, předjížděl běžkaře a padal do závějí ve sjezdech.
Když to v údolích kolem nás všechno roztálo, vyrazil jsem na několik inspekčních cest do tajícího ledového království v kopcích nad námi. Prokluzoval ve stoupáních a bruslil dolů z kopců, nebo kolo vedl, protože to jinak nešlo. Jedinečná škola jízdy a rovnováhy. Bláto až na helmě, jak jinak!
Mlha
Ta bílá věc, co se válí v údolích nebo sedí na vršku kopců, je pěkná potvora. Proč? Mlha je stav, kdy máš pocit, že neprší — ale po pěti kilometrech jsi stejně úplně mokrej. Rozdíl je jen v tom, že v mlze si to dlouho nechceš přiznat. Mlha za chvíli dovede zimu až do ventilku…
Hvězdy
Kromě tmy, sněhu, ledu a mlhy (ty umí být nepříjemné zvlášť, natož dohromady) jsou na zimní cyklistice i věci vzbuzující čistou radost. Hvězdy jsou jedny z nich. Mají ale nevýhody:
- vyskytují se jenom v noci
- a při vyjasnění.
Takže za tmy a větší zimy. Fakt supr! Osvětlená krajina hvězdami a měsícem, který hvězdy často doprovází, je ale vítanou vzpruhou pro každého rozjímajícího poutníka na pokraji sil. Jedouce na vrzajícím kole.
Hovězí přídavek
Zde bych si dovolil vzpomenout na dva nedávné zážitky, vzniknuvší jako ryzí hovězí nápad:
- „Dojedu na kole do Prahy a protože musím být ráno v kanceláři brzy, vyjedu už ve středu večer — i když prší a nepřestane.“ Byla z toho parádní noční jízda s vodou v botách, které uschly až druhý den odpoledne.
- „Jdu s klukama do hospody v Praze a pak dojedu domů na kole, i když bude v noci mrznout.“ Z čehož se stala fyzicky nejnáročnější jízda, kterou jsem absolvoval — kvůli nahromaděné únavě, vzdálenosti 100 km, a teplotám pod bodem mrazu. Dojel jsem domů v 5 ráno! Příště jedu zas.
Miluju to!