Původní plán vypadal jednoduše. V pátek je svátek, víkend má tři dny, Oremon 2026 startuje v Českém Jiřetíně a podle propozic měří okolo 322 kilometrů s víc než šesti tisíci metry převýšení. Takže se sbalím, dojedu vlakem na sever, projedu Krušné hory, v neděli se vrátím domů a budu mít dobrý pocit, že jsem to celé hezky zvládl. Jasně. LOL :-)
Mělo to být krásné: silnice, šotoliny, turistické cesty, pastviny a lesní úseky. A bylo. Jen do toho Krušné hory přidaly zimu, vodu a bláto. Hodně bláta.
Nakonec jsem celý Oremon neujel. Kvůli počasí, času a nohám jsem z oficiální trasy vynechal zhruba stovku kilometrů. A právě o tom tenhle výlet nakonec byl. Protože to byl výlet.
Ještě před startem do kopce
Oremon sice startoval v pátek, ale pro mě začal už ve čtvrtek odpoledne. Zaklapl jsem počítač, našel za barákem kolo, zabalil věci a vyrazil do Plzně na vlak.
Z Plzně jsem jel přes Ústí nad Labem do Oseka, kde jsem se potkal s Davidem a Zdeňkem. A pak začal kopec. Ne takový ten příjemný kopec na rozjetí. Takový, který se po pár stech metrech začne ptát, jestli to s tím výletem myslíte fakt vážně. Stoupali jsme serpentýnami směrem k Dlouhé louce a Flájím a na nějakých 7 kilometrech nastoupali zhruba 600 metrů. Naložená kola, večer, vlhko z nízké oblačnosti. Krásné a protivné zároveň.
Už tam se ukázalo, že dešťová fronta možná podle meteorologů odešla, ale v Krušných horách se rozhodla zůstat na prodloužený víkend. Spali jsme v lese nedaleko vodní nádrže Fláje. Všichni tři v hamakách. Spalo se mi výborně, ale ráno bylo jasné, že suché věci jsou někde jinde než mezi námi. Byli jsme zavlhlí a tak nějak celkově krušnohorsky nasáklí.
Ráno do Českého Jiřetína
V pátek ráno jsme sbalili vlhké věci, což je vždycky radostná činnost. Vlhký spacák na řidítka. Vlhká hamaka pod sedlo. Vlhké oblečení na sebe, protože na těle to přece uschne. Že jo.
Ze spaní to bylo asi deset kilometrů do Českého Jiřetína, kde byl start i cíl celé akce. Na místě už se scházeli ostatní. Kola, brašny, rychlejší nohy, lehčí setupy a já někde mezi tím — akorát s kolem, které se netvářilo jako lehká raketa.
Jel jsem na oranžové činelce — ocelovém adventure kole, které je na papíře gravel, ale v praxi spíš expediční mulťák s geny pevného horského kola. Naložené brašny, spacák, hamaka, jídlo, voda a všechny ty drobnosti, které se tváří jako „skoro nic“, dokud je nevezete do kopce. Výsledek? Stabilní a pohodlný stroj, který se v rozbitém terénu choval jistě. Ale v prudkých kopcích připomínal spíš naloženého osla než lehké gravelové kolo. Spolehlivý osel, to ano. Jen ne úplně rychlý.
Do mraku, do deště a přes louže
Po krátké organizaci a klasickém startovním optimismu jsme společně vyrazili. Trasa šla nejdřív německým směrem na Moldavu, potom dál směrem na Zinnwald a do Krušných hor, které byly přesně takové, jaké jsem je čekal — krásné, velké, otevřené a nekompromisní.
Bob, kamarád, organizátor a místní duše celé akce, jel s námi a celé to natrasoval dokonale. Bylo poznat, že to není trasa naklikaná od stolu. Takovou trasu po Krušných horách může vymyslet jen člověk, který to tam má důkladně projeté, odžité a bydlí tam. Prostě domorodec.
Jeli jsme přes pastviny, turistické cesty, lesní úseky, šotoliny i krásné silničky v horách. Cestou necestou. Místy jsem si říkal, že je to úplně nádherné. Místy jsem si říkal, že je to úplně nádherné, ale proč to musí být tak mokré. Místy proč tam vůbec jsem.
Po chvíli jsem přestal řešit, jestli prší, mrholí, nebo jedeme v nízké oblačnosti. Voda byla prostě všude. Na bundě, na brýlích, na brašnách, v trávě, na nohách i na zadku. Na cestách bylo vidět, že před námi muselo spadnout ještě víc vody. Lesní úseky rozježděné od techniky, bláto a louže, které z našeho mrholení vzniknout nemohly. To byla práce něčeho většího před námi.
Tady se mi hodily všechny moje zimní a mokré jízdy do Brd a do Prahy. Člověk si u nich občas říká, jestli to má smysl, jestli není trochu (hodně) blázen (je) a jestli by nebylo rozumnější sedět doma u kamen. Pak jede v Krušných horách ve čtyřech až osmi stupních, v nepromokavých ponožkách, v nepromokavé mikině, kraťasech a teplých návlecích — a najednou ví, že to smysl mělo.
Nebyla to žádná velká elegance, ale fungovalo to výborně.
Benzínka v Mníšku a první dlouhý den
Po několika hodinách jsme dorazili na Mníšek a obsadili čerpací stanici. Kola venku, mokré věci, hladové pohledy a rychlé doplnění všeho, co se dá sníst bez vařiče. Hlavně kafe!
Z Mníšku jsme pokračovali přes Horu Svaté Kateřiny, Růžový vrch, Malý Háj, Kalek s výhledem na kostel a Horu Svatého Šebestiána. Krušné hory byly krásné. I když se snažily tvářit, že nejsou.
Původně jsme chtěli dojet až na Kovářskou. Jenže den se natahoval, počasí bralo síly a bylo jasné, že bychom tam dorazili až za tmy. Hledat nocleh po tmě, ve vlhku a po takovém dni se nám nechtělo. Takže jsme po zhruba 125 kilometrech skončili v lese někde u Jelení hory, za Horou Svatého Šebestiána.
Zase hamaky. Zase vlhko. Zase ten zvláštní pocit, že člověk je rád, že už nejede, ale zároveň ví, že ráno bude muset všechno mokré zase sbalit a pokračovat. Sušení věcí ve spacáku… Dobrou noc!
Ranní defekt a stovka pryč
Druhý den jsme nevyrazili nijak brzy. Myslím, že až někdy kolem půl deváté. Hned ráno jsem totiž zjistil, že mám prázdné zadní kolo. Pomalý defekt. Nic hrozného, jen přesně ta věc, která po vlhké noci venku a náročném prvním dni člověku nepřidá na radosti.
Vyřešil jsem to, vyrazili jsme, a po pár kilometrech bylo zadní kolo zase prázdné. Zdeňka a Davida jsem poslal dopředu, protože nemělo smysl, aby u mě stáli v zimě u cesty. Já jsem si to nějak dořešil sám a pokračoval.
Na Měděnci jsem se zastavil na polévku. Dostal jsem ji ještě dřív, než otevřeli. Za mě výborný servis a milí lidé. Když jste mokří, unavení, po defektu a před vámi jsou další krušnohorské kilometry, má teplá polévka hodnotu malého zázraku. A kafe!
A někde tam se začalo rodit moje rozhodnutí zkrátit trasu. Celou trasu bych nejspíš ujel, ale do cíle by to vycházelo až na neděli odpoledne. Jenže v neděli večer jsem nechtěl být někde v Krušných horách. Potřeboval jsem rezervu na cestu zpátky a pak ještě zhruba 35 kilometrů z vlaku domů. K tomu dvě vlhké noci venku, zima a energie, kterou tělo spálí jen tím, že se snaží nezmrznout. A chtěl jsem vidět kamarády u večerního guláše a ohně.
Klínovec ne, zkratka ano
V místě, kde se nabízelo přejet na návratovou větev, jsem vynechal část před Klínovcem, samotný Klínovec i Fichtelberg na německé straně. Celkem asi sto kilometrů z oficiální trasy.
Samozřejmě mě to chvíli štvalo. Člověk nejede přes půl republiky proto, aby si trasu zkrátil. Jenže Oremon nebyl závod s pejchou.
Přejel jsem do Vejprt, dal si oběd a napojil se na návratovou část trasy. A najednou se něco změnilo. Přestal jsem spěchat.
Kolem Flöhy a zpátky do Jiřetína
Odpoledne mě při svačině dojel Zdeněk S., kterého znám virtuálně ze Stravy a z Bluesky. Chvíli jsme jeli spolu a povídali si. Byla tam krásná cesta kolem řeky Flöha, takové to místo, kde člověk na chvíli zapomene, že má v nohách předchozí den, defekty a tuny bahna a štěrku. Podělili jsme se o vodu, chvíli pokračovali spolu, a pak jsem ho v nějakém stoupání nechal odjet a pokračoval zase sám.
Cestou jsem náhodou potkal dva lidi, kteří se chtěli bavit o bikepackingu. A chtěli poradit. Tak jsme se chvíli bavili. I to je na takových akcích hezké. Člověk jede svoji trasu, svoje tempo, svoje malé utrpení do kopce, a najednou se zastaví a poklábosí o kolech, brašnách a spaní venku.
Do Českého Jiřetína jsem dorazil v sobotu odpoledne. V cíli už byla spousta lidí, kteří trasu objeli celou. Měli lepší nohy, lehčí setup, lepší tempo, nebo prostě jen líp zvládli přesně tenhle typ akce. A já jsem svoje zkrácení poprvé začal brát víc sportovně a méně osobně.
Guláš, pivo a hamaka u lanovky
V cíli jsme si dali guláš. A pivo. Což jsou v takové chvíli dvě velmi důležité potravinové skupiny.
Základní tábor byl v boudě, která v zimě obsluhuje lanovku. Já jsem si poodešel kousek stranou a vyspal se v hamace asi v půlce svahu pod lanovkou, zavěšený mezi dvěma břízkami. Najednou bylo krásně teplo. Nebo mi to tak aspoň připadalo po předchozích dvou nocích, protože mi všechno uschlo.
Bylo to vlastně nádherné. Ležet v hamace, mít za sebou dva dny v Krušných horách a vědět, že ráno už se nikam nemusím honit. Tělo unavené, hlava spokojená.
Domů a co příště jinak
V neděli před obědem mi Milan naložil kolo na auto a vzal mě do Prahy. Díky! Z Prahy jsem pokračoval vlakem směrem na Plzeň, vystoupil v Kařezu a domů dojel po jedné ze svých oblíbených tras přes Brdy. Od teď už jenom známá krajina, unavené nohy a pocit, že výprava pomalu končí.
Největší poučení? Lehčí setup. A možná jiné kolo. Činelku mám rád — je spolehlivá, pohodlná a odolná, ale naložená brašnami je do kopců těžká. Příště bych asi nebral hamaku, ale jen karimatku, spacák a využil některou z útulen. A hlavně bych to od začátku bral skutečně jako třídenní jízdu. Ne „třeba to nějak stihnu“, ale „chci si užít krajinu, lidi a trasu“. A přijel bych autem, abych nemusel řešit vlaky a další dopravu, která bere čas i energii.
Za celý víkend jsem i s přesuny najel přes 315 kilometrů, spal tři noci venku, projel kus nádherných Krušných hor a znovu si připomněl, že bikepacking není jen o tom, co člověk ujede. Je i o tom, kdy se člověk rozhodne cestu změnit.
Příště jedu zas ♥
Trasa a statistiky
- Akce: Oremon Krušky Open 2026
- Start a cíl: Český Jiřetín
- Oficiální trasa: cca 322–325 km
- Oficiální převýšení: cca 6 068 m
- Reálně projetá oremonová část: cca 225 km
- Zkrácení trasy: cca 100–105 km
- Celý víkend včetně přesunů: cca 315 km
- Celkové převýšení včetně přesunů: cca 4 500 m
- Noci venku: 3