Před dvěma lety jsem tady slavil překročení 3 000 km za rok jízdou na kole. V roce 2025 jsem ujel víc jak dvojnásobek: 6 717 km a chci se za tím ohlédnout. Ne kvůli výkonu, ale kvůli tomu, jak se mi cyklistika změnila v dekompresní komoru mezi prací, rodinou a životem na konci Brd. Třeba to bude zajímat i kolemjdoucí.
Kolo není koníček. Je to něco mezi lékem a lehkou drogou, kterou si ordinuju pokaždé, když hrozí, že se mi z práce nebo rodiny nadobro zavaří procesor.
Bydlíme na konci Brd a já celý den trávím řízením projektů, produktovým a projektovým managementem i marketingem. Práce je to abstraktní, neustále se mění — odehrává čistě on-line, video on-line a AI-online. Kolo je přesný opak – je to hmatatelné, studené, zpocené, špinavé a v kopcích mě nutí k absolutní přítomnosti. Jde o hledání rovnováhy mezi rodinou, prací, životem na vsi a mnou samým, co se odmítá smířit s pohodlím gauče.
Dekomprese pracovní
Cesty za kolegy z Dostupného advokáta do Prahy jsou pro mě nutnost, ale cesty zpět jsou benefit. V roce 2025 jsem těchhle „pracovních misí“ odjel 32. Ráno vstávám v 5 hodin, abych ujel 27 kilometrů a do odpoledne pracoval v kanceláři. Mám skvělé kolegy, kterým nevadí, že se v kanceláři objevím „načichlý přírodou“ a trochu od bláta. Vědí, že ten Jirka, co k nim dorazil v sedle, jim přiveze čistou hlavu a lepší nápady, než kdyby hodinu nadával v zácpě na plzeňské dálnici.
Zpátky mám ale před sebou 100 kilometrů domů a jako přestupní stanici moc rád využívám své rodiče, kteří bydlí 30 km od Prahy. Cestu si tak rozděluji přibližně na první třetinu a ty dvě zbývající (výhradně do kopce). Občas u nich přespím a domů se vydám až druhý den odpoledne po práci.
Dojížděním jsem najel 2 292 km, což je zhruba 34 % ročního nájezdu. Třetina. Slušný.
Těch zpátečních 100 km v nohách je moje dekompresní komora – domů se vracím v „safe modu“ — unavený, ale s čistou hlavou. A většinou s plnou hlavou nápadů. Díky všem, že můžu.
Školka-Express
Na Martiny e-biku jsem v roce 2025 najel celkem 705 km a přes 95 % z toho byly ranní a odpolední jízdy do školky s Anežkou. Start dne v ranní mlze kolem Brd, společné pozorování srnek, krav na pastvě a lišek na loukách nás oba nabije víc než ranní kafe. Jakmile ráno slunce povytáhne teplotu nad nějakých +5 °C, zase vyrazíme!
Mimochodem: na e‑bike mám 13 478 m převýšení na 705 km → cca 19 m stoupání na 1 km, což je 2× „kopcovitější“ než moje ostatní jízdy. Prostě kopce v Brdech!
Činelka
Jestli je Merida Silex můj expediční monopost na dlouhé trasy do Francie, pak je moje „Činelka“ (Cinelli Hobootleg Geo) pracovní montérky, které skoro nesundavám.
Odmakala se mnou 64 jízd v tom největším marastu – v mrazu, dešti a „tekutém bahně“. Nastoupal jsem na ní 33 000 výškových metrů. Je to kolo pro „ukradený čas“, kdy rodina i práce dovolí zmizet do lesa, i když venku mrzne, až praští. Právě ta fyzická nepohoda v sedle je to, co mi dává mentální svobodu. Zimní, jarní a podzimní dojížděcí kolo.
Každý stroj má roli. Jedno kolo je na velké kilometry, druhé na brdské bláto a třetí je školní autobus.
Francie
Loňských 1 900 kilometrů do Normandie bylo jen vrchol pyramidy. Byl to důkaz pro mě samotného, že mi to výborně jezdí, že zvládnu 14 dní spát v hamace a improvizovat v pekárnách i cykloservisech u cesty. Bez podpory mé ženy, která tohle všechno trpí a sdílí se mnou logistiku jednoho rodinného auta, by nebyl žádný Utah Beach, žádná ranní školka, jen ten guláš v hospodě. A ten mi za tu svobodu prostě nestojí.
Závěr
Tenhle článek nemá závěr. Je už rok 2026 a já vyhlížím z okna lepší počasí, jelikož jsem v tom špatném už letos ujel 500 km!