S jídlem roste chuť — a s výpravami na kole i vzdálenost. Po loňském dobrodružství 1 200 km do Verony za 8 dní jsem se letos vydal o trochu dál: vyrazil jsem z domova až na sever Normandie. Jako cíl výpravy jsem zvolil pláž Utah Beach, kde 6. června 1944 proběhlo vylodění spojeneckých vojsk.
Plán byl na začátku úplně jednoduchý — prostě jet na kole dál a déle než loni a dojet zase od baráku až někam k moři. Ale ke kterému moři? Nakonec mě při opakovaných pohledech různými světovými stranami zaujala na mapě Francie a místa, kde jsem nikdy nebyl — severozápadní Normandie a pláže významné vyloděním spojeneckých vojsk za 2. světové války. Kvůli menšímu významu, a tedy i nižší turistické návštěvnosti, jsem jako cíl zvolil nejzápadnější pláž označovanou jako Utah Beach.
Cesta v číslech
- Celková vzdálenost: 1 915 km
- Počet dní: 14 dní jízdy + 1 den návrat
- Spaní: 12× hamaka (10× les + 2× kemp) a 1× postel v AirBnB
- Průměrná denní vzdálenost: cca 140 km
- Celkové stoupání: 11 882 m
- Počet baget: cca 16
- Počet koupání venku: asi 9 (potoky, řeky, jezera i moře)
- Defekty: 2
Nedočkavci mohou přeskočit celý článek rovnou na statistiky i celkovou mapu a všechny fotky, ale nedělal bych to!
Plánování
Uznávám, Utah Beach je trochu daleko — kudy se tam dá dojet a co cestou uvidím? Cesta je sice cíl, ale přece jen chci jet hezkou krajinou a kolem zajímavých míst… Přímou čarou to je asi 1 300 km, ale když jsem přidal pár hezkých míst, které bych rád viděl, tak z toho bylo něco přes 1 800 km — jako ty vole, ujedu to?! S nabitými schopnostmi ale roste i odvaha a sebevědomí — ujedu to! Loňská podpora na cestě mi byla velmi vhod: dvě noci jsem spal pod střechou (u kamarádů a sestry) a v posteli, pračka i sprcha included. A bez toho se budu muset obejít, protože tam cestou nikoho neznám. Je to prostě větší výzva.
Přiznám se, že plánováním trasy jsem vlastně nestrávil mnoho večerů. Asi tak tři. Svůj osud jsem vložil do ruky premium verze Mapy.com s nastavením „gravel“ — chtěl jsem se vyhnout asfaltu, pokud je to jen trochu možné. Věděl jsem sice, že si za to budu nadávat, protože štěrk a horší terén bere energii a zkracuje denní ujetou vzdálenost, ale zase uvidím hezčí krajinu.
Při plánování jsem na mapě propojil start i cíl a postupně přidával průjezdní body (údolí řeky Loiry, klášter Mont-Saint-Michel, cyklotrasy vyhýbající se horám a podobně). Nechal jsem trasu několik dní uležet, poslal ji pár kamarádům a získal další tipy na místa, kudy se vydat. Nakonec jsem více či méně pečlivě projel trasu na mapě při velkém rozlišení a snažil se odhadnout, jak bude trasa reálně vypadat. Po úpravě nelogických odboček a vyladění detailů mi výsledná trasa vyšla přes 1 800 km, ale věděl jsem, že cestou pár kilometrů přidám objížďkami, blouděním a jízdou za jídlem nebo spaním.
Tip: výsledný GPX soubor byl samozřejmě hrozně velký, aby s ním soustavně pracoval cyklopočítač Garmin Explore 2, který používám. Použil jsem tedy ChatGPT, který mi snadno trasu rozdělil na několik souborů s 200 km úseky trasy, které jsem už nahrál do Stravy a poté se objevily i v Garminu.
Příprava na cestu
Moje příprava letos spočívala v tom, že jsem se spolehl na zkušenosti z loňské jízdy i vyjížděk, které běžně dělám a dokoupil jsem jen to, co se neosvědčilo nebo se rozbilo.
- Pořídil jsem vlastně jenom silnější power banku s kapacitou 20 000mAh, která všechna moje zařízení s jistotou udržela v chodu 4 dny.
- Na osvědčený nosič Ortlieb Quick Rack jsem místo vysloužilého lodního pytle posadil dry bag od Acepac o objemu 16 litrů.
- Meridu Silex 700 mi před cestou oservisoval kamarád David (děkuju velice) a obul mi na ně TPU duše a nové pláště TUFO Gravel Thundero HD o šířce 44 milimetrů.
- Na křeče v nohách po dojezdu, kterými občas trpím, jsem si pořídil od GymBeam nápoj FueRide a především kapsle hořčíku chelát (bisglycinát). Nemůžu si ten výběr vynachválit!
- Z dalšího vybavení bych vypíchnul především osvědčené věci:
- řidítkový set od Acepacu: harness + dry bag 16 litrů (stejný jako na nosiči),
- spací set od Lesovik: hamaka Draka + zateplení a tarp Heksa — ke spaní v hamace chystám speciální článek
- a spacák Pinguin Lava 350.
Celý setup byl tedy vyzkoušený a celkově lehký. Naložené kolo vážilo i s vodou nějakých 17 kg.
S fyzickou přípravou to před cestou bohužel nebylo nijak slavné, protože jsem vyrážel v půlce července, kdy byly prázdniny v plném proudu. Představoval bych si trénink intenzivnější a pravidelný. Tak pro příště…
Cesta do Normandie
Popisovat tady celou trasu den po dni by asi nebylo úplně zábavné čtení, přece jen nejsem spisovatel nebo Zibura, abych z toho udělal cestopis, ale třeba sám sebe překvapím… Rozhodl jsem se sepsat zcela jistě nekompletní seznam míst, které mě cestou zaujaly. Dole v článku ovšem najdete fotogalerii, která obsahuje 280 fotografií z celé cesty, tedy tam jsou i místa zde nezmíněná.
Doporučuji tuhle část číst s otevřenou mapou trasy ve druhém okně prohlížeče a cestovat se mnou kurzorem po mapě. A s kafem ve druhé ruce.
Čechy — 1. etapa
Tohle bude krátký seznam, protože na opuštění hranic mi stačilo jenom 100 km, které jsem ujel hned první etapu, kterou jsem zahájil až ve tři odpoledne.
Horšovský Týn — asi jsem tu nikdy nebyl, nemám to tam daleko, ale za prvé je to krásné malé město s pěkným historickým centrem a za druhé mě zachránila místní pizza!
Klenčí pod Čerchovem a výstup k pomníku Jindřicha Šimona Baara na Výhledech — tady jsem taky nikdy nebyl, ale na těch 300 výškových metrů jen tak nezapomenu! Ještě, že to bylo první den a já byl plný sil. Krásný kout naší země.
Cesta od Přeštic, přes Staňkov, Klenčí až na hranice, kde jsem spal první noc v hamace uprostřed CHKO Český les patřila k těm trasám, kvůli kterým jezdím na kole. Miluju to tady.
Německo — 2. až 5. etapa
Přiznám se, že jsem Německo bral jako takovou tranzitní zemi. Věděl jsem, že bude trvat čtyři dny než ho přejedu a neočekával jsem nějaká velká překvapení. A to jsem se šeredně spletl!
Naturpark Oberer Bayerischer Wald — nedaleko za hranicemi Česka jsem vjel do jednoho z největších přírodních parků v Bavorsku, kterým vede cyklotrasa po zrušené železniční trati. Celá trasa je samozřejmě po štěrku, ten mají v sousední zemi hodně rádi, najel jsem na něm stovky kilometrů, ale naštěstí to bylo kompenzováno krásnou trasou, přírodou, starými železničními mosty, budovami i lokomotivami. A jezerem Eixendorfer Stausee, což mě přivedlo k první mnoha koupaček po cestě.
Ludwig-Donau-Main-Kanal — kanál z konce 19. století propojující povodí Rýna s povodím Dunaje. Bylo to před Norimberkem jako zjevení: tuny štěrku, krásná trasa mimo provoz, nádherná zákoutí a příroda. Velká krása, těch 60 kilometrů po jeho březích bych si dal kdykoliv znovu.
Mainhardter Wald — takové mnohem větší německé Brdy, kdyby v každém brdském údolí byla vesnice. Tady jsem si připadal naprosto jako doma. Na svazích se pásly krávy a jejich kamenná napajedla mě dvakrát přiměla ke koupeli. Tady jsem si to užil a vůbec nespěchal pryč. Takhle by to mělo vypadat všude: málo lidí, hodně lesů, štěrk, špatné asfaltky a malá městečka s dobrými pekárnami!
„Jako rázem všechno zde již bylo jiné nežli před pruskými šraňky, jež právě jsme přejeli… I kraj i lid… a řeč zněla mi jako líbezný hlahol proti té německé…“ — J. S. Guth-Jarkovský
Hornorýnská nížina — tohle samozřejmě patří do Německa i Francie zároveň, protože řeka Rýn zde tvoří hraniční řeku mezi oběma zeměmi, ale vjel jsem do údolí Horního Rýna u Karlsruhe, tak je prostě v německé části vyprávění. Moje trasa vedla od Karlsruhe přes Strasbourg až k Mulhouse, kde jsem údolí horního Rýna zase opustil a vydal se k Loiře. Byl jsem u Rýna kdysi na dva dny, putovat po něm víc jak 200 kilometrů proti proudu na kole bylo ale jiné. Viděl jsem totiž, jak se mění — větví, zmenšuje, brázdího velké i malé lodě, jak se zmenšuje jeho průmyslové využití i jak tam šíleně fouká, když jedete po vyvýšených hrázích. Je to k zešílení.
Tady přišla první krize a dojezd do cíle čistě na paličatost. Je to krásná krajina, ale až spíš až nad Breisach am Rhein, kde mě v servise spravili přehazovačku, co jsem rozbil držkopádem na pravou stranu kola, a kde srnci řvou celou noc, protože jim spím a smrdím v rajónu. Ambivalentní pocity, ale bez údolí Rýna by cesta nebyla kompletní.
Tady se taky udála historka: byl jsem ten den unavený a navíc jsem jel za silného protivětru. Že jsem ztratil bundu z řidítek, jsem si všiml až po pár kilometrech. Vracel se pro ni bezúspěšně 5 kilometrů a už jsem ji odepsal. Po mnoha dalších kilometrech jsem se svěřil staršímu páru, když jsme se dali do řeči, že mám kvůli ztracené bundě pokažený den. Paní ji vytáhla z brašny na nosiči: „Tuhle hledáte?“ Objal jsem ji a jedno oko nezůstalo suché.
Francie — 6. až 14. etapa
Rhône–Rhine Canal — pro mě je tohle prostě malý zázrak a jedna z nejhezčích částí trasy, pokud není úplně nejhezčí… Nedaleko Mulhouse jsem opustil Rýn a dva(!) dny jsem jel kolem nejrůznějších kanálů a bočních kanálů i rozvětvení kanálů spojujících Rýn s řekami Rónou a Doubs. Zdymadla, zvedací mosty a lodě, jako v malém Holandsku. Věděl jsem, že tady kanály jsou, ale od Mulhouse do města Dole jsem nevycházel z úžasu.
Historka druhá: ráno bylo po dešti mokro a lezavo. Vylezl jsem z promočeného lesa celý navlhlý a mechem mírně obrostlý, jak praví klasik. Naštěstí jsem se hned pověsil za pět místních sedmdesátiletých mladíků na retro silničkách, kteří mě po cca 30 kilometrech kolem kanálů dovezli do parádní boulangerie! Dělali mi peloton a špici. Mám i video. Díky kluci.
Město Besançon — znáte nějaké historické město, které svírá úzkou smyčkou meandru řeka a nahoře je hrad? Český Krumlov?! Jasně, ale tady mají nahoře obrovský opevněný hrad a u řeky Doubs masivní opevnění (prostudujte Sébastien Le Prestre) i tunel pod městem, kterým jezdí lodě. Ale jinak je to podobné. Usnul jsem na hodinu v parku u řeky, dal si kafe a pokračoval dál. Skvělý turistický cíl s programem na několik dní.
Město a oblast Beaune — přiznám se, že to nádherné město mi zkazila auta, která mohou zajet až úplně doprostřed historického centra. To jsem po cestě nikde jinde neviděl, ale nic to nemění na tom, že příjezd k městu i stoupání do kopců za ním je dechberoucí! Beaune je totiž jedno z nejdůležitějších vinařských měst v oblasti Côte de Beaune v burgundském vinařském regionu, protože se zde už projevuje vliv oceánského podnebí s častými dešti. A taky jsem tu zmoknul! Za městem jsem vystoupal asi 250 metrů na vápencové útesy pod kterými jsem jel předchozí dva dny kolem kanálů. Ten výhled!
Morvan Regional Natural Park — nedaleko za vinařskými plantážemi začíná chráněná oblast, tedy další stoupání ten den, s nádherným umělým jezerem Lac des Settons, do kterého jsem večer s chutí skočil! Opět bych to výškou kopců přirovnal k Brdům, ale přirovnání nesedí, protože těch jezer je tu víc a taky je to mnohonásobně větší oblast. Pro mě to byl během 8. a 9. etapy nádherný kus přírody, který mě unavil víc než jsem čekal. Zamotal jsem se totiž do místních trailů a štěrku. Zase bylo několik koupaček v kravských napajedlech a potocích. Hned bych se sem vrátil.
Údolí řeky Loiry — to moje údolí začalo ve městě Neuvy-sur-Loire, kde mě přivítala silueta první jaderné elektrárny ze tří, které jsem cestou kolem Loiry viděl, a opustil jsem ho v městě Tours, protože jsem zatočil směrem k Mont-Saint-Michel, ale ta krajina mě fakt uchvátila. Kašlu na zámky na Loiře, viděl jsem asi dva, to není úplně zajímavý. Ta krajina je nádherná i bez zámků.
K popisu chybí měřítko: Loira je šířkou podobná Rýnu, ale nikoliv množstvím vody. Okolní krajina není průmyslová a koryto obsahuje jeden písečný ostrov nebo kosu za druhou. Z měst můžu doporučit Briare (tenhle akvadukt byl krásnej, video) a Gien. Orléans je sice hezký, ale velký, a mazal jsem pryč. A pak stojí za to Blois a místní pekárny.
La Mayenne — když už jsem si myslel, že je konec cyklotrasám kolem řek a holandskému vibe, najednou jsem mezi Chateau-Gontier a Laval objevil další nádherný úsek kolem řeky La Mayenne, která se klikatí krajinou směrem k moři. Připomínalo mi to Berounku nebo Vltavu, byly tam jezy a zdymadla a řeku křižovaly malé lodě. Krásný místo, ani ten štěrk mi nějak nevadil. Zase jsem samozřejmě neodolal koupání.
Fugéres — pro mě bylo tohle město takovou vstupní branou do poslední části mojí cesty. Leží v Bretani, ale Normandie už je opravdu za rohem. Našel jsem tam skvělou pekárnu k snídani a přikoupil i něco k obědu. V servise mi lehce doladili kolo a krásně se mi jelo, i když drobně pršelo. Před městem i za městem tam mají cyklotrasu po staré železniční trati a dokonce přímo pod městem vedou dva staré železniční tunely, kterými jsem projel. Samozřejmě jsem u toho houkal jako lokomotiva!
Mont-Saint-Michel — předposlední etapa, vedla po štěrkových cestách dolů k moři, kde už na mě z dálky koukala druhá nejnavštěvovanější památka ve Francii. Nezdržel jsem se dlouho kvůli turistům. Seděl jsem na travnatém břehu nedaleko zdymadla, který tady dosahuje až 15 metrů a brání vysokému přílivu, aby zaplavil části vnitrozemí. Snědl jsem bagetu s kuřetem, kterou jsem pořídil ve Fugéres a kochal jsem se výhledem. Úplně chápu, proč sem lidi jezdí. Jenom jich tu tohle prázdninové odpoledne bylo prostě moc. Objel jsem zátoku, projel Avranches a nedaleko posledního bivaku si dal nejlepší pizzu za celou cestu.
Carentan-les-Marais — poslední finálová etapa. Tohle město jsem nemohl minout, pokud znáte (nejlepší) seriál Band of Brothers, víte proč. Pro méně znalé: bitva o Carentan (10.–13. června 1944) byla klíčovým střetem po vylodění v Normandii, kde se americké jednotky 101. výsadkové divize snažily spojit pláže Utah a Omaha a obsadit tohle strategicky důležité město. Po těžkých bojích a masakru u Carentan s mnoha ztrátami na americké straně se nakonec podařilo město dobýt a zabránit tak německým protiútokům. Před nádražní budovou jsem smeknul helmu před památníkem. Díky jim.
Utah Beach — cíl!!! — Utah Beach je krycí název pro jeden z pěti sektorů spojenecké invaze do německou okupované Francie při vylodění v Normandii 6. června 1944 (den D) během druhé světové války. Utah je nejzápadnější pláží na kterém k vylodění došlo. Z Carentanu sem vede cyklotrasa po špatném asfaltu a štěrku, takže jsem se cítil jako doma. Tedy až na tu rovinu a všudypřítomnou vůni odhaleného mořského dna.
Jsem v cíli
Na Pláži jsem se podle domluvy potkal dvě hodiny od příjezdu se sousedem a kamarádem Davidem, který mě naložil do svého obytňáku a dovezl domů na konec Brd. Oba jsme stihli krátkou prohlídku památníku vylodění, vykoupali se v moři a druhý den odpoledne dorazili domů. Děkuju, Davide!
Když přemýšlím o celé cestě s odstupem, tak musím přiznat, že Utah Beach byla sice cílem mojí cesty, ale hodila se mi hlavně jako vzdálený bod na mapě, za kterým se mi dobře jelo dva týdny na kole. Nebylo to tak, že bych nutně musel vidět zrovna tenhle kus moře nebo přesně tuhle pláž. Mohl jsem jet dál a nebo skončit cestu dřív, nic by se nezměnilo. Ale myslím, že se mi ale cíl podařilo vybrat skvěle. Na cestě se mě každé ráno v pekárně někdo ptal, kam jedu a bylo to vždycky zajímavé téma k hovoru kdekoliv.
Obligátní „cesta je cíl“ v mém případě platí beze zbytku. Dokázal jsem to!
Denní rutina — návyky, co mi pomohly
Už před rokem jsem zjistil, že bez pravidelné rutiny se do cíle dojet nedá, postupně jsem si vyvinul tyhle návyky:
- Ráno vstát před 7 hodinou, sbalit hamaku, vyčistit si zuby a vyrazit do nejbližší boulangerie — bez snídaně se jede sice blbě, ale rychle!
- V boulangerie si toho koupit dvakrát tolik než bych si myslel, že mi stačí.
- Najít café—bar a dát si ranní kafe, někdy dvě, a sníst všechno, co jsem si koupil v boulangerie — takhle to fakt ve Francii funguje.
- Vrátit se do boulangerie a koupit si la baguette traditionnelle au poulet — obrovskou bagetu s kuřetem a salátem — rozpůlit a sníst na dvakrát k obědu.
- U snídaně si stanovit malé cíle na celý den — kde budu asi obědvat, kam dojedu odpoledne, co pěkného uvidím, jak vypadá převýšení a kde budu (hodně přibližně) spát. Celý den jsem si totiž tyhle malé cíle postupně v hlavě odškrtával, to mi pomohlo ujet potřebnou vzdálenost a udržovat motivaci.
- Ve 12:00 hodin přesně je nutné mít ujeto 50 km — protože cílem je za den ujet něco kolem 150 km a samo se to odpoledne neujede… Někdy to samozřejmě nešlo, protože déšť a podobně, pak to prostě bylo potřeba nahnat.
- Ve dvě odpoledne najít fakt hezký místo na oběd — najeto cca 70—80 km.
- Ve čtyři odpoledne sníst druhou půlku bagety nebo si dát rychlé jídlo ve městě, pokud bylo kde.
- Mezi šestou a sedmou odpoledne večeře, ideálně někde ve městě. Hodně se mi hodily všechny kebaby a pizzérie, protože to není drahé a je to rychlé. A nebo si koupit nějaké jídlo s sebou v sámošce.
- Během večeře vytipovat podle ujetých kilometrů, sil, převýšení a počasí vhodné místo přede mnou na nocleh — spaní popisuju v další kapitole.
- Konec jízdy někdy v devět večer, to už přestávalo být vidět. Často jsem ale zastavil už dřív. Postavit hamaku a pokud jsem se nestihl někde po cestě vykoupat, tak se umýt, něco sníst a zalézt do hamaky.
- Většinou jsem usínal až kolem jedenácté v noci, protože endorfiny a adrenalin mi po jízdě nedovolili usnout hned. Čas jsem využil k uspořádání fotek, komunikaci se ženou a publikaci ujeté trasy na sociálních sítích.
Pokud se podíváte na moji rychlost a vzdálenosti, tak vám musí být jasné, že jsem fakt často zastavoval, fotil, odpočíval i usínal v parku. Po tolika dnech na kole to pro mě bylo nutné, protože únava a nedostatečná regenerace se samozřejmě kumulovala.
Užitečné aplikace na cestě — bez kterých bych se neobešel
- Mobilní aplikace Mapy.com: jednoznačně nejužitečnější aplikace, podle které jsem především hledal pitnou vodu, spaní, trasu, objížďky, koukal kde je co kolem mě a jak je to daleko — naprosto boží
- Mobilní aplikace Google: druhá nejlepší aplikace pro hledání nejbližší otevřené restaurace nebo pekárny či servisu, včetně recenzí, otevírací doby a cenového rozpětí
- Hodinky Garmin Forerunner 965: třetí nejlepší věc, která mi hlídala fyzičku a především kvalitu spánku. Díky nim jsem věděl, jak na tom ten den jsem.
- Mobilní aplikace Windy: meteoradar a předpověď srážek, tedy jestli a kdy zmoknu, to bylo neocenitelné!
- Mobilní aplikace Garmin Connect: která komunikuje s mým Garminem Explore 2
- Mobilní aplikace Strava: záznam trasy, sdílení mezi ostatní cyklofanošuky
- Mobilní aplikace Bluesky a Instagram: kde jsem sdílel záznamy denních etap
Spaní na cestě — hlavně v hamace
Minulý rok mě Tomáš Teodosijev zbláznil tímhle videem do spaní v hamace a od té doby si to nemohu vynachválit. Pro mě je spaní v hamace sice jiné než spaní v posteli, ale stejně pohodlné. Nic mě nebolí, je mi teplo i cca v 8 °C a ještě k tomu spím v lese zavěšený nad špínou na zemi. Na hřebenovou šňůru hamaky se dá pověsit i veškeré vybavení, a tak na zemi stojí jenom kolo a boty. To se vám se stanem nestane, protože je ráno špinavý ze všech stran a v noci vás bez dobrého vybavení všude něco tlačí. Na hamace zmokne nebo rosou navlhne jenom tarp, ale není nic lepšího než ho sbalit zvlášť nahoru na nosič.
Cestou jsem spal 12× v hamace, z toho 10× bivakoval v lese. Dvakrát jsem nocoval v kempu, protože prát a mýt se v teplé vodě je občas trochu lepší než v potoce.
Místo na spaní na divoko mimo kemp jsem vybíral tak, aby mě nikdo do rána nenašel. Z dohledu cest bezpečně skrytý za stromy a podobně. Mezi kuriózní místa zajisté patří zavěšení hamaky na vrbu v korytě řeky Loiry a spaní 3 metry od místního flow trailu, protože v Normandii se nikde spát nedá. Oplocené jsou i lesy, louky i pole.
Jednou jsem využil služeb AirBnb, protože jsem si z mapy nebyl jistý, že se někde přede mnou dá v urbanizované krajině rozumně přespat, a taky jsem byl přesně v půli cesty a nebylo moc hezké počasí. Byl jsem ten den dost unavený, a tak jsem se večer vydal do nejbližší francouzské restaurace — do KFC! Milovníci francouzské kuchyně se právě plácají do čel…
Tohle hodnotím jednoznačně na výbornou.
Psychika a fyzička
Hodně lidí se mě ptalo, jestli mi nevadí jet tak daleko a dlouho sám. Nevadí. Mám to štěstí, že mi to jednou za čas vyhovuje a sám se sebou se nenudím. Vždycky ráno jsem si cestou do boulangerie vymyslel o čem budu ten den přemýšlet. A pak jsem měl nějakých 10—12 hodin čas to téma pitvat ze všech stran. Hodně mi pomohla moje žena, protože té jsem psal velmi často, rodinný chat na Whatsappu i kamarád, který Francii procestoval a pořád mi psal co krásného jsem o pár kilometrů právě minul a co mám v dané oblasti snídat nebo večeřet.
Zároveň jsem část dne žil z komunikace s domorodci, kterou jsme nejčastěji vedli ve frontě v boulangerie, protože jsem se naučil pár lámaných slov francouzsky, abych si byl schopen rozumně objednat. Vždycky mi to pomohlo a snídal jsem každý den s dobrou náladou. Těžký chvíle byly způsobený především únavou a nějakou nehodou (pádem, ztrátou bundy, soustavným protivětrem), kterou jsem musel řešit nad rámec fyzické i mentální kapacity. Je na to jedna finta — sednout si a v klidu něco sníst. S doplněnými sacharidy to jde o dost lépe.
Jídlo a odpočinek je třetí a čtvrtá věc, co děláte na takové cestě nejčastěji (po jízdě na kole a spánku), proto je potřeba na to opravdu myslet. Bez toho se nic ujet nedá. Aspoň já to nedokážu. Poznám, že se mi začne motat hlava a že se musím najíst. Po několika dnech se navíc rutina zajede, lidské tělo je neuvěřitelné, zmizí bolení zadku a jedině se snad objeví bolest rukou, protože ty jsou namáhané opravdu hodně. Nohy mě vlastně nikdy nebolely, jenom cca po týdnu jízdy mi odešel výkon ve stoupáních a častěji jsem kopce tlačil.
Cílem totiž není jenom dojet každý den do cíle: cílem je odhadnout své síly, ujet co se dá, postavit hamaku, vyspat se a zítra jet to samé znovu. A další den znovu. A znovu. Tomu se musí přizpůsobit i styl jízdy: nešlapat silově, ale frekvenčně, řadit dřív a vždycky lehčí převody než normálně. A dodávat pravidelně hořčík, sůl a další minerály. A jíst!! Zhubnul jsem 5 kg.
Co mi to dalo
Největší potěšení z téhle cesty nebyl v dosažených číslech – počtu kilometrů, převýšení ani průměrné rychlosti. Bylo to v tom, že jsem mohl den za dnem sledovat, jak se mění krajina kolem mě. Dojet k Rýnu a stoupat podél jeho toku a sledovat, jak se za ty dva dny a pár set kilometrů změnil, jak se zelené údolí řek změní v zalesněnou pahorkatinu nebo ve vyschlou krajinu francouzského venkova připomínající Řecko.
Ráno jsem vyrážel do chladných lesů a večer usínal u řeky nebo na kraji pole. Viděl jsem, jak se české kopce proměňují v bavorské lesy, jak německé kanály střídají francouzské vinice a jak se cesta pomalu sklání k moři. Ta plynulost proměny, kdy každý den navazuje na ten předchozí, je něco, co v běžném životě nezažijeme. Byl jsem nezaujatým pozorovatelem dění.
Tohle putování krajinou mě naučilo vnímat i malé rozdíly: jak jinak voní les po dešti, jak chutná bageta z pekárny v malém městě, jak moc se změní nálada, když na cyklostezce fouká vítr do zad místo proti. Zároveň jsem si uvědomil, že když se každý den posunu o kousek dál, nakonec dojedu i na místo, které se na začátku zdálo nedosažitelné. Nešlo jen o 1 900 km, šlo o každý jednotlivý kilometr, který z toho nakonec udělá celek.
Utah Beach byl symbolický cíl. To hlavní, co jsem si odvezl, je vzpomínka na cestu krajinou den po dni, kdy se před očima mění svět – a s ním i já.
Kam příště? Uvidíme…! Šílených nápadů by bylo dost.
→ Závěr: statistiky a mapa trasy
- Celková vzdálenost: 1 915 km
- Počet dní: 14 dní jízdy + 1 den návrat
- Spaní: 12× hamaka (10× les + 2× kemp) a 1× postel v AirBnB
- Průměrná denní vzdálenost: cca 140 km
- Celkové stoupání: 11 882 m
- Složka na Mapy.com s GPX záznamem trasy všech etap
Tady si můžete prohlédnout všechny fotky z cesty, které se mi zdají prezentovatelné. Podle screenshotů etap z aplikace Strava, která je vždy poslední fotkou daného dne, lze poznat do kterého dne jízdy fotky patří.
