Před dvěma lety jsem vyrazil na svou první delší cestu, 1 200 kilometrů do Verony. Loni už to bylo 1 900 kilometrů do Normandie. A teď jsem si říkal, že by bylo fajn vyrazit někam dál, protože s každou dlouhou cestou roste chuť na další a větší. Na Francii mě nebavila jen ta porce kilometrů. Bavilo mě, jak jsem čtrnáct dní projížděl krajinou a sledoval, jak se kolem mě mění. V autě se člověk přesune a většinou vidí jenom silnici. Na kole jsem všemu blíž — počasí, lidem, domům, polím, lesům i neznámým místům, o kterých bych jinak nikdy neslyšel. Můžu zastavit, dát si kafe nebo jen tak zbůhdarma čučet do přírody a lelkovat. Přesně to jsem chtěl znovu zažít.
Začal jsem vymýšlet, kam se vydat letos. Lákal mě východ a sever, na kole jsem v těchto končinách nikdy nebyl. Napadlo mě projet Polsko k Baltskému moři, pak podél pobřeží a kolem Kaliningradské oblasti dál přes Litvu a Lotyšsko. A nakonec proč neskončit až v Estonsku, v Tallinnu? To by bylo velký! Nikdy jsem u Baltu nebyl, takže mě zajímalo samotné moře i krajina kolem něj a to, jak se bude cestou na severovýchod měnit.
Jenomže na takovou cestu člověk potřebuje čas a já jsem si nemohl vzít měsíc volna, který jsem původně chtěl. Po diskuzích doma i v práci mi to vyšlo s víkendy a jedním dnem navíc na 17 dní na to někam dojet a dostat se zase domů. Ok, s tím se dá nějak pracovat!
Původně jsem chtěl vyrazit přímo od baráku. Jenže když jsem si spočítal, že přejezd přes Česko a Polsko k Baltu by mi sebral čtyři nebo pět dní, přišlo mi to škoda. Našel jsem vlakové spojení do polského Szczecinu a odtud už nakreslil trasu do Tallinnu. Nejdřív měla asi 1 900 km. To už jsem ale loni do Francie ujel, takže jsem začal přidávat hezké pobřežní oblouky, zátoky, zajímavé výběžky a místa, kam bych se chtěl podívat. Výsledkem bylo přibližně 2 300 km docela těsně kolem pobřeží. Hned od začátku jsem si ponechal možnost některé zajížďky vypustit a trasu napřímit. Chtěl jsem projet podél Baltu, ne se nechat zotročit přesnou trasou na mapě.
Ještě než spolu vyrazíme, můžeš se podívat na mapu celé cesty. Pokud si chceš při čtení sledovat, kudy jsem právě jel, otevři si projetou trasu na Mapy.com v další záložce. Jízdní statistiky a souhrn cesty najdeš na konci článku. Úplně dole pak čeká i galerie 316 fotografií z cesty, rozdělená podle jednotlivých dní.
Trasa připravená. Dny schválně ne
Příprava nebyla tak bezstarostná, jak jsem si představoval. Pár týdnů před odjezdem mi při návratu ze Swift Campoutu ukradli ve vlaku kolo i s naloženou výbavou. Kolo se díky policii naštěstí našlo, jenomže dvě velké brašny a všechno, co potřebuji na spaní, byly pryč. A s nimi oblečení, drobnosti a další věci, které se na takovou cestu nasbírají. Místo abych řešil poslední detaily trasy, kupoval jsem znovu hamaku, tarp, zateplení, spacák a část vybavení, které se mi předtím dobře osvědčilo. Kdo chce detaily téhle historky, tady jsem je už napsal.
Pomohl mi kamarád Tomáš Teodosijev, který mě spojil s Rafałem Palowským z polského Lesoviku. Ten vyrábí hamaky, tarpy a zateplení, které používám na svých cestách. Díky Tomášovi jsem dostal na novou hamaku lepší cenu, za což mu moc děkuju. Pořídil jsem si ji v jiné barvě, k tomu zelený tarp, který lépe zapadne do lesa, a místo ukradeného syntetického zateplení rovnou péřové.
Měl jsem štěstí, že z původní prosby o pomoc s ukradenou výbavou vzniklo ještě něco lepšího. Rafał byl zvědavý, kam jedu, podíval se na moji plánovanou trasu a začal mi posílat tipy, co stojí za to vidět, kde se dá krásně přespat a čemu se vyhnout. Přesně ten druh místní znalosti, který člověk při klikání do mapy jen těžko získá.
Díky Rafałovi se do trasy dostal Słowiński národní park, vynechal jsem zajížďku na Hel, zařadil nocleh u Jantaru a nevyhodil z trasy železniční viadukty ve Stańczykách. Později jsem se díky němu vyhnul frekventované silnici A1 v Lotyšsku. V té chvíli jsem ještě nemohl tušit, jak moc mu za některé z jeho rad budu děkovat. To přijde později, až tam dojedu.
Trasu jsem si připravil poměrně důkladně na Mapy.com, kde používám placenou verzi Premium. Chtěl jsem vedlejší asfaltky, šotolinu, lesní cesty, cyklostezky a co nejméně kontaktu s auty. Na Mapy.com mi mimo jiné vyhovuje, že odkaz na uloženou trasu můžu jednoduše poslat komukoliv. Výsledný GPX soubor mi AI rozdělila na osm segmentů dlouhých zhruba 300 kilometrů, které jsem postupně vybíral v navigaci Garmin. Denní etapy jsem si předem nerozkresloval. Počítal jsem zhruba se 160 až 165 km denně, jenže kde přesně budu v úterý večer spát? Neměl jsem tušení a vlastně jsem to ani předem vědět nechtěl.
Když jsem potřeboval trasu zkrátit nebo si udělat nějakou odbočku, AI mi připravila odkaz na upravenou trasu v Mapy.com, který se mi po kliknutí otevřel rovnou v mobilní aplikaci. Na těch krátkých změnách jsem se orientoval podle telefonu, který jsem měl po ruce v brašně na horní rámové trubce. Garmin mi v tu chvíli sloužil jen jako pomocná navigace, abych držel směr. Každý den jsem tak mohl přizpůsobit počasí, únavě, zásobování a tomu, kde se mi bude líbit. Podobnou strategii jsem vyzkoušel už na předchozích cestách a fungovala.
Zacvaknout nohy do pedálů
První dva nebo tři dny takové cesty jsou pro mě nejtěžší hlavně v hlavě. Když mám před sebou tisíce kilometrů, pořád vidím tu obrovskou vzdálenost a mám nutkání spěchat, abych to všechno stihnul! Jenže právě spěch je na takhle dlouhé cestě dost na prd. Nepotřebuju dneska ujet 180 kilometrů a za dva dny být rád za stovku. Potřebuju ujet 160 kilometrů dneska, zítra, pozítří a potom zase znovu. A ideálně si to ještě užít.
Ráno přitom těch 160 kilometrů vypadá jako hrozná dálka. Jenže potom se rozjedu, ubíhají kilometry, někde se zastavím na kafe, někde na jídlo a odpoledne zjistím, že už mám sedmdesát nebo sto kilometrů za sebou. Večer už bývá 150 km za mnou a já přemýšlím, jestli přidám dalších deset nebo dvacet, anebo si najdu dvě hezké borovice a pověsím hamaku.
Právě do tohohle režimu se potřebuju dostat. Když se jeden den úplně vyčerpám, druhý den mi bude energie chybět. Potřebuju najít tempo, které dokážu držet dva týdny, a přitom mít pořád chuť zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a užívat si, kudy vlastně jedu.
Vlakem na start kolem Baltu — 1. etapa
Poslední noc před odjezdem jsem vůbec nespal. V práci jsem až do noci doháněl rozdělané věci, doma balil a ještě jsme řešili chybějící přezky k brašnám. Moje žena mi musela na poslední chvíli některé věci přišít, protože jsem po krádeži zjistil, že se nové brašny neprodávají úplně se vším, co jsem potřeboval. V pátek ve tři ráno jsem vyrazil na vlak. Holt se vyspím cestou. Skvělá příprava na dva týdny v sedle, že ano.
Jenže ani vlaková část nebyla úplně bez nervů. Průvodčí mě cestou z Prahy upozornil na výluku a na to, že v Poznani možná nestihnu přestup do Szczecinu. Devět minut na přestup s naloženým kolem z jednoho vlaku do druhého, ještě když člověk přesně neví, ze kterého nástupiště to jede… Nakonec jsem přes nádraží sprintoval, vlak našel, naložil kolo a stihl to. Kafe a sušenky, které následovaly, chutnaly výborně.
V pátek 28. srpna později odpoledne jsem konečně vystoupil ve Szczecinu, zapnul navigaci a vyrazil. Ten první den byl vlastně takový bonus navíc — do večera jsem ujel přes sedmdesát kilometrů, po cestě jsem ulovil smaženého candáta s hranolky ve Stepnici a večer spal v lesní oblasti polského programu Zanocuj w lesie. V jeho vyznačených lesních územích se za stanovených podmínek smí legálně přenocovat. Pro cyklistu s hamakou ideální.
Cestou kolem Czarnocinu mě přivítaly mokřady, ptáci a rozsáhlé rákosové pobřežní porosty. Rákosí šumělo, z bahna smrdělo moře a mně to přišlo nádherný. Krajina, kterou neznám, celá cesta přede mnou a večer budu spát v lese. Co víc si přát?!
Polsko podél Baltu — 2. až 4. etapa
Polské pobřeží mě první dny překvapilo. Věděl jsem, že jsou tam pěkné pláže, ale dlouhé kilometry písku a borovicových lesů přímo na břehu moře jsem si neuměl tak úplně představit. Místy jsou velká letoviska, promenády a klasické turistické pasti. Jenomže stačilo odjet kousek stranou, pár set metrů lesem a najednou přede mnou byla téměř prázdná pláž. Sem bych chtěl vyrazit s rodinou na dovolenou. Děti by se tu vyřádily a člověk by mohl bydlet pár minut chůze od moře, přitom skoro v lese, jezdit na kole a jíst smažené ryby.
Dalším velkým překvapením byla cyklistická infrastruktura. Kilometry a kilometry oddělených cest, přímo mezi borovicemi a daleko od automobilového provozu. V tomhle Polsko na pobřeží předčilo všechna očekávání. Neznamená to ovšem, že bych dva dny jenom hladce klouzal po asfaltu. Občas se objevil můj oblíbený polský gravel — písek zpevněný kořeny borovic. Když ten písek úplně vyschne, nejde po něm jezdit ani s největším soustředěním. A pak byly úseky ze žulových kostek u vojenských oblastí, na kterých jsem měl spoustu času přemýšlet, proč jsem si na kolo nenamontoval ještě jeden pár rukou, jak mě brněly dlaně.
V Łazech jsem si ověřil, že dobře skončený den nemusí být ten nejdelší. Dojel jsem do kempu s místem pro hamaku, sprchou a večeří a rozhodl se zůstat, přestože bych ještě zvládl pokračovat. Na další úzké části pobřeží jsem si nebyl jistý noclehem a nechtěl jsem si první dny pokazit tím, že se úplně zničím. Zítra totiž budu muset ujet další dlouhou porci. A pozítří znovu. A znovu. A znovu…
Ve Słowińském národním parku jsem byl Rafałovi vděčný poprvé. Duny porostlé trávou a vřesem, mezi nimi borovice, někde za stromy moře. Úplně jiná krajina, než na jakou jsem zvyklý z Brd. Zpomalil jsem, četl informační cedule, koukal po ptácích a hlavně si užíval tu proměnlivost. Čekal jsem, že se budu v písku trápit, ale překvapivě se jelo docela dobře. Možná tomu pomohl i déšť, který ho předtím trochu zpevnil.
Zato jeden naplánovaný nocleh se ukázal jako menší problém. Vyhlédnutá oblast Zanocuj w lesie sice existovala, ale přístupová cesta byla pro moje naložené kolo zcela nesjízdná. Nechtělo se mi s ním dál zápasit, a tak jsem hamaku pověsil v lese kousek před ní. Právě tam jsem se v noci docela slušně vyděsil.
Někdy kolem druhé ráno mě probudilo, že se potřebuju vyčůrat. Jenže když jsem rozespalý otevřel oči, všiml jsem si zvláštního světla na tarpu nataženém nade mnou. Chvíli sílilo, chvíli sláblo, jako by na mě někdo z dálky svítil baterkou. A aby toho nebylo málo, z okolního lesa se ozývaly kroky. No výborně. Ležím sám uprostřed lesa, někdo kolem mě chodí a svítí na mě. Napadlo mě, že to bude hajný nebo nějaký lesník. Asi pět minut jsem tam ležel, poslouchal a snažil se probrat, než mi konečně došlo, že to žádná baterka není. Mezi stromy svítí měsíc a přes něj poměrně rychle přecházejí řídké mraky.
Jenže co ty kroky?! Opatrně jsem vylezl z hamaky a rozhlédl se. Měsíc svítil tak, že bylo v lese docela dobře vidět. A nedaleko ode mě se mezi stromy procházeli dva jeleni. Úplně v klidu si tam našlapovali v borůvčí a teprve když jsem udělal nějaký hluk, lekli se a utekli.
Po několika dnech lesů přišlo Trojměstí, tedy Gdynia, Sopot a Gdańsk. Věděl jsem, že mě průjezd třemi velkými městy zpomalí, ale těšil jsem se na ně. Každé bylo úplně jiné. Do Gdyně jsem přijel dlouhým sjezdem a pak koukal na obrovský přístav, železnici a průmyslovou zástavbu. Nevím, třeba jsem jen jel méně hezkou částí, ale do Gdyně bych se znovu kvůli turistice vracet nemusel. Zato Sopot! Lázeňské město, parky, spousta zeleně a krásné pobřeží. Tam bych si uměl představit třeba týden dovolené. Gdańsk zase úplně jiný svět, historické centrum s červenými cihlami, kostely a domy, které si člověk chce aspoň na chvíli projít. Tři města za den znamenala méně kilometrů, ale s tím jsem počítal. Nejel jsem sem závodit.
Přes nedalekou deltu Visly jsem se pak nechal převézt malým přívozem mezi Świbnem a Mikoszewem. Mohl jsem se vrátit do vnitrozemí k mostu, ale proč bych to dělal? Krátká přestávka na vodě byla moc příjemná. Právě z přívozu jsem měl první videohovor s rodinou, což si pamatuju stejně dobře jako ten slejvák, co následoval.
Pak přišel Jantar. Na oblast Jantar–Stegna jsem se těšil už od startu. Rafał mi doporučil tuhle výjimečnou oblast, kde se dá v rámci Zanocuj w lesie spát v borovicovém lese na písečných dunách na dohled od moře. Hlídal jsem kilometry i počasí, protože jsem tam chtěl být ještě za světla. S přestávkami pršelo a když jsem konečně přijel, zapadalo slunce. Na pláži nebyl nikdo, tak jsem se mezi dvěma přeháňkami vykoupal v Baltu. Soukromá nudapláž! Borovice za zády, prázdné moře přede mnou a hamaka pár kroků odtud. Bylo to brutálně romantické, a přitom jsem k tomu nepotřeboval vůbec nic.
Tohle byl jeden z nejhezčích večerů celé cesty. Právě tady se mi přepnula hlava z režimu kolik toho ještě musím ujet do režimu jsem tady, jedu, a je mi dobře. Konečně jsem byl na dovolené. Kvůli takovým místům jsem se rozhodl objet půl Baltu.
Když zmizelo moře — 5. až 7. etapa
Od Jantaru jsem se druhý den začal stáčet do vnitrozemí. Moře postupně zmizelo a čekala mě velká objížďka Kaliningradské oblasti. Za jiné politické situace bych pokračoval podél pobřeží přímo přes Kaliningrad do Litvy, ale do Ruska se mi teď nechtělo. Moje názory na ruskou agresi jsou jasné a představa, že někdo na hranici nebo za ní začne zkoumat obsah mého telefonu, se mi vůbec nelíbila. Dostal bych doživotí. Takže jsem to radši objel.
Jedním z prvních překvapení byl Frombork. Krásné městečko s katedrálou, vodárenskou věží a připomínkami Mikuláše Koperníka, který tu působil. Zastavil jsem se na kafe a chvíli si ho procházel. Potom už se krajina začala měnit. Místo pláží a přímořských borovic přišla zvlněná zemědělská krajina, louky, pastviny, pole a řídké lesy. Místy mi trochu připomínala Vysočinu nebo některé kouty Brd.
V Górowu Iławeckém jsem seděl na pěkném malém náměstí s pečivem a velkým kafem a telefonoval domů. Dvacet minut úplně obyčejné pohody. Podobné zastávky si pamatuju daleko lépe než přesnou kilometráž každého dne. Ještě před Bartoszycemi jsem projížděl krajinou starých železničních tras a mokřadů a hrozně mě bavilo, jak se vedle turistického pobřeží objevuje úplně jiné Polsko.
Do Bartoszyc jsem dojel večer a poprvé na cestě spal v malém hotelu na náměstí. Zamkl jsem kolo, rozvěsil po pokoji navlhlý spacák, tarp i hamaku, ale než jsem vyrazil na večeři, šel jsem si ještě projít město. Bartoszyce mě moc příjemně překvapily. Prošel jsem se centrem, obešel náměstí a tuhle večerní zastávku si opravdu užil. Pak přišel čas na místní speciality: husí vývar, kartacze — velké bramborové knedlíky plněné masem — a pivo. To umím ocenit. Po několika dnech v lese mi udělalo radost úplně všechno — hezké město, dobrá večeře, sprcha i suchá postel. Ráno jsem se navíc pořádně nasnídal a vyrazil dál.
V téhle části cesty jsem hodně poslouchal životopisnou audioknihu Být první o Richardu Konkolském. Znám ho od dětství z knížek, které měl doma táta, a jeho heslo mi připomnělo něco, na co jsem sám často myslel: když se pro něco rozhodnu, tak „necouvám a jedu“. To ale neznamená, že mám bez rozmyslu bušit hlavou do zdi. Dlouhou cestu si můžu připravit racionálně, určit si cíl, počítat s rezervou a pak měnit jednotlivé kroky tak, aby to celé fungovalo. O Konkolském, jeho knížce a o tom, proč mě tenhle příběh tolik zaujal, chci napsat článek zvlášť — zaslouží si víc než zmínku uprostřed cestopisu.
Následující den jsem dostal pořádně za vyučenou. Začalo vydatně pršet a jedna z tras Green Velo se v kombinaci s vodou, pískem a jemným štěrkem proměnila v něco, co mému kolu nedělalo dobře. Tak jsem uhnul na silnici. Výborný plán — jenže právě ta silnice se zrovna rozsáhle rekonstruovala. Říkal jsem si, jestli se s tou silnicí do budoucna nepočítá také pro vojenské účely. Kaliningrad je nedaleko a třeba se tu jednou budou prohánět i Leopardi. Ti na pásech, samozřejmě. Ale to je jen moje domněnka. Pro mě ta velkolepá stavba každopádně znamenala provizorní povrchy, rozbahněné objížďky mostů, náklaďáky a velké kaluže. Kolo obalené bahnem, v převodech skřípal písek a do toho ještě přišla pořádná průtrž mračen. Nebyl to jeden z těch dnů, kdy jsem si pískal, jak se mi krásně cestuje.
Přesto jsem si nechtěl nechat ujít Stańczyki. Uprostřed krajiny tam stojí dvojice mohutných železničních viaduktů a Rafał mě přesvědčil, že stojí za zajížďku. Dorazil jsem k nim až při posledním světle, ale stihl jsem si je obejít, podívat se zespodu i z nedaleké rozhledny a udělat pár fotek. Po tom mizerném dni to byla výborná odměna. Noc jsem pak strávil kousek dál v hamace v lese a byl rád, že alespoň nefouká, když už je mokro.
Blízkost Kaliningradu se připomínala různě. Projížděl jsem kolem vojenských vozidel a míst, kde byla polská armáda, a telefon mi dokonce posílal roamingové zprávy, které mě vítaly v Rusku. Jenže já jsem byl pořád v Polsku. Nebyla z toho žádná špionážní aférka, spíš trochu absurdní připomínka, jak blízko hranice zrovna jedu.
Do Litvy jsem přejel po vedlejší silnici. U hranice stáli ozbrojení vojáci a mně časové pásmo okamžitě sebralo hodinu. Litva je proti Polsku o hodinu napřed, což po dlouhém dni není úplně příjemné zjištění, když řešíte zbývající světlo, jídlo a spaní. Krajina byla hodně otevřená a foukalo přímo proti. Louky, pole, pastviny a desítky kilometrů bez lidí a aut.
Následoval jeden z nejhorších úseků celé cesty. Někde mezi Kudirkos Naumiestis a Jurbarkasem se cesta změnila v příšerný štěrk. Místy hluboký a sypký, jinde samé rolety, na kterých se s naloženým kolem jelo mizerně. Do toho protivítr, který mě otravoval celý den. Myslel jsem, že mě z toho trefí. Tenhle úsek jsem fakt nenáviděl a chvílemi přemýšlel, jestli se na dnešní etapu úplně nevykašlu. Nakonec jsem změnil trasu, vzal zkratku přes Slavikai a Kiduliai a konečně se dostal zpátky na asfalt, což byla úleva.
Večer jsem skončil na oficiálním odpočinkovém místě Kasikas, jen několik kilometrů od Kaliningradu. Byl tam otevřený dřevěný přístřešek a mně se povedlo pověsit hamaku přímo pod střechu — takže jsem nemusel tahat tarp a ranní balení mělo být o dost jednodušší. Asi dvacet minut po příjezdu dorazil pohraničník. Zkontroloval občanku, zeptal se, kam jedu a jestli jsem sám, popřál mi dobrou noc a jen poznamenal, že možná v noci ještě projede kolem. Normální a příjemné setkání.
Zpátky u Baltu, a den v Klaipédě — 8. etapa a den odpočinku
Další den jsem konečně mířil zpátky k Baltu. Nebyla to cesta za romantickým pohledem na moře, ale byl jsem rád, že mám dlouhou objížďku Kaliningradu skoro za sebou. Jenže ten den foukal opravdu silný západní vítr, a jak se moje trasa postupně obracela na sever a severozápad, bylo to čím dál horší. Na některých úsecích jsem měl vítr z boku a na frekventované silnici mě jeho poryvy několikrát doslova vytlačily na štěrkovou nebo travnatou krajnici. Vedle mě jezdila auta a kamiony. Tady už mi nevadilo, že ujedu o dvacet kilometrů míň. Vadilo mi to úplně celý. Hledal jsem proto vedlejší cesty a upravoval trasu, jak to jenom šlo.
Jako bonus jsem začal mít potíže s dobíjením telefonu. Nejdřív jsem podezíral powerbanku, že navlhla a odešla, protože se mobil nedobíjel. Nakonec se ukázalo, že chyba je jenom v kabelu. V Šilutė jsem koupil nový, našel si výborný oběd a mohl pokračovat. Celou tuhle technickou detektivku jsem řešil i s AI, která mi pomáhala hledat obchody po cestě. Podrobnosti si schovám do samostatného článku, jak se mnou AI cestovala.
Klaipėda mě velice příjemně překvapila. Do města jsem vjížděl dlouhým zeleným koridorem, mezi obrovskými stromy, parky, školami a sportovišti. Všude nové cyklostezky a příjemný prostor pro lidi, ne jen silnice pro auta. Připomnělo mi to trochu Hradec Králové, ale v mnohem větším měřítku. Nakonec jsem dojel až do přístavu, kde jsem po několika dnech ve vnitrozemí zase viděl moře.
Pronajal jsem si Airbnb u Kristýny, která mi potvrdila, že si můžu kolo vynést do bytu a nechat ho na krytém balkoně. Věděl jsem, že je tam pračka, sprcha a hlavně postel. Ideální kombinace. Člověk se po několika nocích venku vysprchuje, vyhodí všechno špinavé do pračky a najednou má zase čisté oblečení a suché spaní. Měl jsem s sebou prášek na praní v tenkých listech, které nezaberou žádné místo v brašně. Tohle všechno sice není zrovna romantika dalekých cest, ale bez trochy reality se dva týdny na kole zvládnout nedají.
Večer jsem sledoval předpověď na další den a moc optimisticky nevypadala. Silný vítr, který mě cestou do města opakovaně odhazoval ke krajnici, měl ještě zesílit. Ráno byla výstraha horší než večer a dopoledne dorazil i pořádný déšť s nárazy větru. Rozhodl jsem se nikam nejet. Po osmi jízdních dnech jsem měl svou první nulu kilometrů a vůbec jsem ji nebral jako nějakou porážku. Kvůli takovému počasí se přece nemá cenu nechat srazit autem nebo stromem.
Místo šlapání jsem si prošel město, zmoknul, zašel na kafe, dal si litevské cepelíny — velké bramborové knedlíky plněné masem, které opravdu vypadají jako vzducholodě — a pořádně se vyspal. Nakonec jsem tedy v Klaipėdě zůstal dvě noci. Když jsem později na trase viděl polámané a popadané stromy, byl jsem za tohle rozhodnutí rád. Klaipėda se mi moc líbila sama o sobě a odpočinek přišel zrovna včas. Další den jsem měl zase chuť pokračovat.
Litva a Lotyšsko. Beton v moři — 9. až 10. etapa
Po volném dni v Klaipėdě jsem pokračoval na sever a hned za městem se ukázalo, že jsem si měl na tuhle část Baltu vyhradit víc času. Cyklistická trasa do Palangy vedla dlouhé kilometry borovým lesem téměř u moře, kolem písečných pláží a domků schovaných mezi stromy. Nové bungalovy, menší penziony, místy krásně upravené veřejné prostory, ale žádná velká turistická divočina. Na mě to působilo mnohem klidněji než polská letoviska. V Palanze jsem dojel až na molo a říkal si, že i sem bych chtěl vzít rodinu na dovolenou. Jenom bychom museli vyřešit, jak se sem rozumně dostat. Přece jenom je to dál než moře v Polsku.
Hranici do Lotyšska jsem přejel skoro bez povšimnutí. V Liepāje jsem se zastavil na jídlo a konečně vyřešil zásobu náhradních duší. S těmi jsem si mimochodem užil docela zajímavou anabázi — kvůli ventilkům Schwalbe Clik Valve jsem předtím dvakrát koupil duše, které jsem nemohl použít se svojí pumpičkou. Pak jsem pokračoval k místu, na které jsem se vyloženě těšil — do Karosty k pobřežním fortům Northern Forts.
Tam jsem si připadal jako u něčeho, co snad ani nemůže být skutečné. Obrovské betonové stavby na samém břehu moře, zčásti rozbité, zčásti sesunuté do vody. Některé bloky už leží ve vlnách, jiné pořád trčí ze břehu. Člověk kouká na to, kolik práce a materiálu muselo stát něco takového postavit, a dnes se kolem toho prochází po pláži. Navíc historie toho místa je snad ještě zvláštnější než pohled na ty ruiny.
Na přelomu 19. a 20. století tu carské Rusko nechalo vybudovat opevnění na ochranu námořní základny v Liepāji. Jenže už v roce 1908 byla pevnost označena za strategický omyl a rozhodlo se o jejím zrušení. Některé fortifikační stavby se dokonce dvakrát pokoušeli vyhodit do vzduchu, ale zdaleka nezmizely všechny. A o to, co zůstalo, se dnes stará Balt, který podemílá pobřeží a shazuje beton do moře. Napřed to všechno postavit, potom se to pokusit zničit a nakonec sledovat, jak práci dokončuje moře. No, místo je to naprosto neuvěřitelné. Chodil jsem tam a fotil mnohem déle, než jsem čekal.
Za Liepājou jsem jel zase kousek dál od pobřeží po poměrně klidných silnicích. Večer jsem úplnou náhodou narazil na malé tábořiště u cesty. Pokladnička na pár eur, voda, elektřina a venkovní sprcha s bojlerem. Teplá voda byla až druhý den ráno, protože jsem bojler zapnul večer. Ale co. Pověsil jsem hamaku, dobil powerbanku a ráno se vysprchoval. Přepych, který se do katalogu luxusních dovolených asi nedostane, ale já byl maximálně spokojený.
Za dva dny jsem podle předpovědi čekal zásadní zhoršení počasí. Rozhodl jsem se proto využít relativně klidný vítr a rovinatý profil a posunout se co nejdál, abych předpovídanému dešti ujel. Neměl jsem ale předem stanoveno, že musím pokořit nějaký rekord. Cesta prostě dobře odsýpala a po cestě přišlo jedno překvapení, které by se do žádného sportovního souhrnu nevešlo.
U Jūrkalne jsem zahlédl ceduli k památníku Cerību bura a neplánovaně odbočil k moři. Na břehu stála kovová plastika připomínající vzdutou plachtu. Krásně na ni svítilo slunce, za ní byl Balt a dohromady to vypadalo opravdu skvěle. Udělal jsem několik fotek a teprve když jsem si dohledal, co památník znamená, dozvěděl jsem se příběh lidí, kteří v letech 1944–1945 utíkali z Lotyšska přes moře do Švédska. Zajímavé místo, zajímavý příběh — a já bych ho úplně minul, kdybych si nevšiml cedule u silnice.
Ve Ventspils jsem se najedl a pokračoval na sever ke Kolce. To byla jedna z nejdelších a nejklidnějších částí celé cesty. Pamatuju si hlavně silnici dlouhou desítky kilometrů mezi hlubokými borovými lesy, borůvčí, houby a houbaře, písečné duny a moře, které bylo pořád nablízku. Na mysu Kolka jsem se zastavil, prošel se po pobřeží, vykoupal se a nakonec pokračoval dál podél Rižského zálivu.
Když jsem večer zastavil, bylo z toho 196 kilometrů. Nejdelší etapa celé cesty a zároveň moje dosud nejdelší souvislá jízda zaznamenaná na Stravě. A znovu jsem si říkal něco, co opakuju pořád dokola: lidský tělo je neuvěřitelný. Jedenáctý den na cestě, naložené kolo a já jsem právě ujel skoro dvě stovky kilometrů. Jasně, bylo to víceméně po rovině, vítr tolik neotravoval a jelo se mi dobře. Ale stejně! Nebylo to žádné heroické utrpení, prostě jsem měl pořád chuť pokračovat. Žádná cílová páska na konci. Jenom obvyklá otázka, kde budu spát? Jeden z vyhlédnutých kempů nevyšel, tak jsem nakonec sjel z cesty do lesa u Kaltene a pověsil hamaku.
Od Kolky se proměnilo i moře. Začal jsem sledovat Rižský záliv, kde byly pláže místy jinak upravené a voda na mě působila méně čistě než na otevřeném Baltu. Nebo jsem prostě měl jen štěstí na jiné úseky pobřeží, těžko říct. Každopádně rozdíl jsem vnímal. Pořád to byla nádherná krajina, jen zase trochu jiná, než po které jsem jel předchozí dny.
Rižský záliv a nudistická pláž — 11. až 12. etapa
Další den jsem projížděl Engure a objevil tam něco jako zjevení — opravdovou francouzskou pekárnu na místě, kde bych ji vážně nečekal. Nakoupil jsem tolik pečiva, že jsem ho měl i do zásoby a samozřejmě si dal kafe. Nevím, jestli se na dlouhé cestě člověk stane skromnějším, nebo má prostě jenom pořád hlad, ale dobrá pekárna mi dokázala zlepšit celý den. Nějakou dobu jsem měl aspoň o svačiny postaráno.
Pokračoval jsem kolem národního parku Ķemeri do Jūrmaly. Další místo, které mě přesvědčilo, že Balt není jen moře a písek. Velké lázeňské město, borové lesy, dlouhé pláže a k tomu cyklistická infrastruktura, která mě překvapila svojí kvalitou a rozsahem. Oddělené cyklostezky, pohodlné přejezdy a někdy i přednost na místech, kde bych u nás automaticky brzdil. K tomu spousta krásných domů, staré dřevěné stavby a vily různých velikostí. Místy bych tam dokázal zůstat mnohem déle, ale pořád jsem měl před sebou kus Lotyšska.
U Rīgy jsem musel vyřešit první trochu otravnější defekt. Vyměnil jsem duši, ale plášť si nechtěl správně sednout do ráfku. Nakonec pomohl kompresor na benzínce Circle K. Zabralo to nějaký čas, ale mohl jsem jet dál. Při průjezdu Rīgou a jejím okolím mě znovu zaujal jeden motiv, který se na cestě vracel. Domy mezi vzrostlými borovicemi. Staré dřevěné vily i novější stavby, kolem nichž rostly obrovské stromy, často jen pár metrů od fasády. Jako by architekti nejdřív obkreslili existující les a až potom přemýšleli, kam domy umístí. Tahle podoba měst a letovisek se mi líbila strašně moc. V Česku si myslím, že bychom ty stromy nejdřív pokáceli a pak slavnostně zasadili tři malé náhradní.
Ale i tady se dala na oficiální cyklotrase zažít docela zvláštní věc. A tentokrát nešlo o bláto.
Kousek za Rīgou jsem přijel k ceduli Nūdistu pludmales zona. Pochopil jsem, že jsem u nudistické pláže. Jenže moje trasa pokračovala přímo tudy, po písku na pobřeží. Nebyl to žádný omyl při odbočování nebo zkratka, kterou bych si vymyslel. Prostě oficiální cyklotrasa zakreslená v mapě. Před sebou jsem měl asi dva kilometry jízdy po písečné pláži a kolem mě několik nudistů, kteří se nenechali chladným počasím odradit. Výborný!
Pohyboval jsem se tam dost pomalu. Ne že bych potřeboval všechno podrobně studovat, ale v písku to moc nejelo a já se hlavně bál, abych ho nenabral do brzd. Takže jsem dvěma kilometrům oficiální cyklotrasy věnoval daleko víc času než normálně. Bylo to trochu absurdní, ale zároveň docela typické pro pobřeží Baltu — jednou luxusní oddělená cyklostezka a o pár kilometrů dál cesta, na které vám nikdo nemůže zaručit vůbec nic.
Večer jsem znovu hledal, kde spát. Jeden kemp, se kterým jsem počítal, nefungoval, další místo taky nevypadalo ideálně, a tak jsem skončil v kempu Jūras Priede u Saulkrasti. Majitel mi vysvětlil, že to tam funguje tak nějak napůl: voda teče, elektřina jde, nic dalšího moc nečekejte, je září. To mi bohatě stačilo. Mezi borovicemi se dala pověsit hamaka, mohl jsem se umýt, vyprat a dobít elektroniku. Víc jsem nepotřeboval.
Další den jsem využil ještě jednu Rafałovu radu. Místo abych pokračoval po frekventované A1, stočil jsem se vnitrozemím přes Limbaži. V místní kavárně mě ráno zachránila pořádná snídaně a něco sladkého na další cestu. Pak zase venkov, lesy, louky, menší silnice a nakonec návrat k moři u Ainaži. Měl jsem z Lotyšska pocit, že už jsem viděl všechny druhy pobřeží, ale samozřejmě jsem se pletl.
Na oficiální cyklotrase u hranice totiž přišel neuvěřitelný úsek. Chvíli štěrk, chvíli zarostlá pěšina, hluboké koleje v blátě a nakonec dřevěný povalový chodník přes mokřad. Nádhera, ale místy dost náročná na kolo, rovnováhu i kopřivy na úzké cestě. Na mapě pěkná spojnice směrem k Estonsku, ve skutečnosti takové malé dobrodružství navíc. Naštěstí jsem ho nemusel absolvovat rychle a mohl jsem si tu krajinu užít. Jen jsem zase zmoknul.
Pak už jsem přejel do Estonska, čtvrté a poslední země. Z Tallinnu jsem měl už před cestou koupenou jízdenku na autobus domů, takže jsem celou dobu musel trochu hlídat, jestli do cíle dorazím včas. A právě někde tady mi došla důležitá věc: mám ještě tři dny na dojetí do Tallinnu, ale kdyby bylo nejhůř, dokázal bych se tam dostat nejpřímější cestou za jediný dlouhý den. Ne po původní pobřežní trase, samozřejmě. Prostě nejkratší cestou. V tu chvíli ze mě spadl pocit, že si mám hlídat kilometry do cíle. Do Pärnu jsem už přijížděl s tím, že poslední dny si můžu dovolit větší oddych. Pronajal jsem si tam byt, naposled vypral věci a dobře se vyspal.
Estonsko. Přestat honit čáru — 13. až 14. etapa
Z Pärnu jsem měl do Tallinnu původně nakreslenou ještě pořádnou porci — něco přes 420 kilometrů, spoustu pobřežních výběžků, odboček k osamělým místům a zajímavých zastávek. Jenže já už jsem věděl, že to není žádná povinnost. Autobusovou jízdenku jsem navíc během cesty vyměnil za pozdější spoj, takže časová rezerva ještě narostla. Za sebou jsem měl etapy dlouhé 196 a 178 kilometrů a věděl jsem, co zvládnu, když potřebuju. Některé zajížďky jsem proto vypustil a raději si nechal čas na místa, která se mi budou líbit. Třeba si jen tak sednout u moře, koukat kolem sebe a ukusovat žitný chleba se sýrem. A že tím ujedu o několik desítek kilometrů méně? No a co. Konečně jsem se mohl trochu flákat.
První den po odjezdu z Pärnu jsem ujel asi 115 kilometrů. Projel jsem malými vesnicemi, kus podél pobřeží a udělal si i zajížďku k moři. Písek, borovice, klid, někde jsem se najedl a dlouho jen seděl a koukal kolem sebe. Víc jsem si ten den vlastně ani nepřál. Dlouhé úseky vedly mimo města a civilizaci, aut i lidí jsem potkával málo. Nakonec jsem dojel k národnímu parku Matsalu a přespal na oficiálním místě RMK Penijõe, kde jsem našel dva správně vzdálené stromy na hamaku. Po dešti bylo zase příjemně a večer už jsem nemusel řešit vůbec nic.
Druhý den jsem pokračoval přes Lihulu směrem k Haapsalu a severozápadnímu pobřeží. Kolem byly pastviny, krávy se pásly pár metrů od moře a mezi menšími osadami vedly dlouhé úseky přes lesy. Občas foukalo a bylo chladněji, ale jelo se mi hezky. Když přišla odbočka, která měla vést několik desítek kilometrů k moři a zase zpátky, prostě jsem ji vynechal. Místo dalšího kličkování jsem se zastavil, najedl a pokračoval po kratší trase. Najel jsem zase přes 120 kilometrů a vůbec jsem neměl pocit, že bych ten den spěchal.
Na poslední noc jsem si dal podmínku, že chci spát v opravdu krásném borovicovém lese. To ovšem na pobřeží nebylo tak jednoduché, jak by se zdálo. Hodně míst bylo mokrých, mezi stromy se rozlévaly bažiny a mě tam čekala spíš bříza nebo olše než moje oblíbené borovice v suchém písku. Musel jsem popojet dál do vnitrozemí, až jsem východně od Vihterpalu našel otevřený borový les, ve kterém se mi líbilo. Hamaka mezi dvěma stromy, široko daleko nikdo. Takhle jsem si představoval poslední noc na cestě. Až na tu kosu!
Ráno už bylo pořádně chladno, asi šest stupňů. Dlouhé kalhoty jsem si na tuhle cestu nevzal, takže přišly ke slovu návleky, nepromokavé ponožky, mikina a bunda. Úplně komfortní to nebylo, ale dalo se to zvládnout. Je docela zvláštní vzpomenout si, jak jsem před čtrnácti dny vyjížděl na konci srpna k moři, a teď balím hamaku v Estonsku do podzimního rána. Do Tallinnu mi zbývala zhruba poslední stovka kilometrů a já byl hlavně zvědavý, jak to město bude vypadat.
Tallinn. Cíl už nebyl překvapení — 15. etapa
Samozřejmě defekt! Bylo by asi divné, kdyby všechno poslední den fungovalo bez jediné komplikace. Opravil jsem defekt a pokračoval podél pobřeží přes Paldiski, kde jsem se zastavil na jídlo a podíval se na přístav. Paldiski na mě působilo dost průmyslově, žádná přímořská romantika, ale i tohle patří k cestě. Některé pobřežní odbočky jsem už vypustil a pokračoval směrem k Tallinnu. Věděl jsem, že na autobus mám dost času, ale přece jen jsem chtěl být ve městě za světla a stihnout se tam projít. A najíst.
Ani samotný příjezd do Tallinnu nebyl nijak zvlášť krásný. Do města jsem vjel přes průmyslovou a dopravní zónu, přibývalo aut, budov a běžného městského provozu. Žádná idylická cílová rovinka s výhledem na staré město. To pěkné mě teprve čekalo v přístavu a v historickém centru. Nejprve jsem ale potřeboval vyřešit úplně jinou věc: umýt kolo. Po patnácti jízdních dnech v prachu, písku a bahně vypadalo příšerně, a já si chtěl udělat hezkou cílovou fotku. A neumazat autobus… Takže jsem našel samoobslužnou myčku a opatrně z něj sundal špínu. Přes dvě tisícovky kilometrů za mnou — a první úkol v cílovém městě je wapka. To je taky dobré.
Potom jsem se projel k přístavu, prošel si historické centrum a konečně začal vidět Tallinn z té hezčí stránky. Staré uličky, domy, kostely a kočičí hlavy. Na těch se mi ovšem po 2 200 kilometrech s naloženým kolem už nechtělo jezdit, takže jsem ho na některých místech raději vedl. Dal jsem si dobrý oběd, později večeři, prošel se a seděl v kavárnách. Na město jsem měl několik hodin a docela jsem si ho užil. Rozhodně víc než ty průmyslové okraje, kterými jsem přijížděl.
Když jsem si tam tak chodil, byl jsem spokojený. Dokázal jsem pokořit vzdálenost, která mi při prvním pohledu do mapy připadala skoro nesmyslná, a celé to vlastně klaplo na jedničku. Žádná obrovská euforie nebo triumfální oslava se nekonala. Kromě jídla. Ten nejdůležitější pocit, že do Tallinnu opravdu dojedu, totiž přišel už při vstupu do Estonska, kdy jsem měl dostatečnou časovou rezervu. Teď jsem prostě byl na místě, kam jsem se chtěl dostat. A tři dny oslavy za sebou.
Zatímco jsem si užíval civilizaci v centru města, už jsem přemýšlel o cestě domů. Čekalo mě ještě několik desítek hodin v autobusech a vlacích.
Ještě nejsem doma
Autobus do Warszawy měl odjíždět až v jednu ráno z přístavních stanovišť poblíž tallinnského D-terminalu. Takže jsem si večer ještě hlídal, kde počkám v teple, kde dobiju telefon a jak se přesně dostanu ke správnému nástupišti. V přístavu byly toalety a otevřený terminál, ale nikdo tam nebyl a venku mi číslovaná nástupiště připadala trochu nepřehledná. Po všech těch kilometrech člověk nechce zkazit cestu domů tím, že bude stát se svým kolem o sto metrů vedle a prošvihne autobus.
Nakonec FlixBus přijel a s naložením kola nebyl žádný problém. Nemusel jsem ho nijak rozebírat, jen jsem sundal přední a zadní drybag. Do zadního vaku jsem přendal bidony a část věcí z rámové brašny, ve které jsem nechal jen lehké věci. Úchyt na řídítkách zůstal na kole, všechny popruhy jsem ale pořádně stáhl, aby nic neplandalo. Kolo mi připevnili za autobus a já konečně seděl. Z Tallinnu jsem jel přes Warszawu do Prahy na Černý Most, potom metrem na Smíchov a vlakem do Kařezu. A odtud ještě asi šestatřicet kilometrů přes Brdy na kole domů. To už je samostatný dojezd, který do těch 2 203 kilometrů nepočítám. Ale teprve když jsem se vrátil domů, opravdu jsem měl celou cestu za sebou. Tallinn byl cíl výletu; domov byl cíl návratu. A zvládl jsem oboje.
Den má jen čtyřiadvacet hodin
Když se na těch patnáct jízdních dní dívám zpátky, jedna z nejtěžších věcí byla — musím se vejít se vším do jednoho dne. Ten má sice čtyřiadvacet hodin, což zní jako spousta času, ale ono to utíká rychle. Potřebuju ujet pořádnou porci kilometrů, někde se najíst, nakoupit, doplnit vodu, vykadit se, ráno a večer se umýt, najít místo na spaní, pověsit hamaku a samozřejmě se taky dobře vyspat. Jenže mezi tím vším chci ještě fotit, zastavovat se u moře, zajít na kafe a občas prostě jen tak čumět kolem sebe. Kvůli tomu přece tu cestu jedu!
Podle záznamů jsem strávil čistou jízdou v průměru něco přes osm hodin denně čistého času. Jenže od ranního vyjetí do večerního zastavení z toho klidně bylo jedenáct hodin. A oproti loňské cestě do Francie jsem měl navíc přibližně o hodinu méně denního světla. Najednou těch čtyřiadvacet hodin zase tolik není. Musel jsem si proto hlídat čas, ale zároveň jsem se nechtěl pořád někam hnát. Protože co bych z té cesty vlastně měl, kdybych jenom šlapal a na nic jiného neměl čas?
Dost důležité bylo průběžně jíst a pít. Snažil jsem se proto zhruba po každých dvaceti kilometrech na chvíli zastavit, něco sníst a nepřepálit den. Jídlo se postupně stalo součástí navigace. Kde si dám oběd, jestli je přede mnou pekárna, kde koupím večeři a co budu snídat ráno, když přespím v lese. Někdy člověk zastaví u obchodu prostě proto, že tam je. Za hodinu už totiž nemusí být vůbec nic. A když si špatně naplánuju zásoby, můžu mít sebekrásnější místo na spaní, ale hlad mi to pokazí.
Podobné to bylo se spaním a hygienou. Hamaka mi dávala obrovskou volnost, protože jsem nemusel každý večer dojet do předem vybraného kempu nebo hotelu. Jenže po několika nocích venku člověk ocení sprchu, pračku a možnost všechno pořádně usušit. Postupně se mi proto osvědčilo střídat spaní v lese s občasnou zastávkou v kempu nebo bytě s pračkou. A když sprcha nebyla? Snažil jsem se někde vykoupat, nejčastěji v Baltu, občas i v nějaké čisté řece. Někdy byla voda tak studená, že jsem do ní ani celý nevlezl. Prostě jsem se svlékl, umyl si podvozek a nohy, oblékl se a o pár kilometrů dál si našel místo na spaní. Když nebyla poblíž žádná vhodná voda, pomohl bidon s pitnou vodou a dětské vlhčené ubrousky.
Zvláštní pozornost jsem věnoval zadku. Po mnoha hodinách denně v sedle se opravdu nevyplatí hygienu podceňovat. Vezl jsem si preventivní krém proti opruzeninám, který jsem používal několikrát denně, a pro případ, že by už bylo zle, taky obyčejnou bílou zinkovou mast pro mimina. Tu jsem nakonec nepoužil ani jednou. Druhý a čtvrtý den jsem sice trochu opruzený byl, ale potom problémy zmizely. Myslím, že právě důsledná hygiena a průběžné používání krému tomu pomohly. Ono to možná nevypadá jako nejromantičtější téma bikepackingu, ale když máte každý den sedět sedm nebo osm hodin na kole, čistý zadek je zásadní.
Jinak jsem naštěstí neměl žádné větší fyzické obtíže. Občas mě bolela zápěstí, ale dobré celoprstové rukavice tomu dost pomáhaly. Cítil jsem i sedací kosti, jenže mám dobré sedlo a nebylo to nic hrozného. Snažil jsem se navíc pravidelně protahovat — ráno, někdy v poledne a večer. Trochu mě trápily svalové křeče, na které jsem si večer bral hořčík ve formě bisglycinátu. Mám pocit, že mi to pomáhá. A samozřejmě se občas stalo, že jsem se úplně vyndal. Prostě mi došla energie, potřeboval jsem doplnit sacharidy a nechtělo se mi šlapat. V takovou chvíli jsem potřeboval zastavit, pořádně se najíst a dát si delší pauzu. Pak už to zase šlo.
A do toho všeho samozřejmě počasí. Loni ve Francii jsem bojoval hlavně s vedrem, na Baltu mě na přelomu srpna a září čekal déšť, protivítr, silný boční vítr a studená rána. Právě vítr byl největším diskomfortem celé cesty. S deštěm jsem si dokázal poradit díky dobré nepromokavé bundě od High Pointu a nepromokavým ponožkám, které se mi osvědčily. Horší bylo, když jsem byl mokrý a potřeboval někde uschnout nebo se schovat. Po dojezdech ve večerních hodinách jsem si obvykle oblékl mikinu, přes ni nepromokavou bundu, aby neprofoukla, a mohl jsem se pustit do stavění hamaky. Podle počasí jsem měnil trasu, vybíral spaní a v Klaipėdě raději jeden celý den vůbec nejel. Nemám problém s tím, že na dlouhé cestě zmoknu. Jenom nechci být takový idiot, abych si zbytečně zadělal na průšvih ve chvíli, kdy se dá počkat nebo jet jinudy.
Nakonec mi totiž nešlo jen o to někam každý den dojet, ale taky mít druhý den zase chuť pokračovat. A bavit se u toho.
Cesta na mapě a v číslech
- Trasa: Szczecin → Tallinn, Polsko — Litva — Lotyšsko — Estonsko
- Skutečně ujeto na hlavní cestě: 2 203,7 km
- Počet dní: 15 jízdních dní + 1 den volna v Klaipėdě
- Noclehy během hlavní cesty: 11× hamaka, 4× postel (1× hotel v Bartoszycích, 2× byt v Klaipėdě, 1× byt v Pärnu)
- Průměrná vzdálenost za jízdní den: přibližně 147 km
- Čas čisté jízdy: 105 hodin 29 minut
- Celkové stoupání: 7 276 m
- Defekty a údržba: přibližně 4 defekty, řešené výměnou nebo lepením duší. Jinak jen běžná údržba — mytí kola podle potřeby, otírání řetězu, převodníku a kladek přehazovačky a průběžné mazání olejem do mokra, častěji kvůli dešti a písku.
- Nejdelší etapa: 196 km v Lotyšsku — zároveň můj osobní rekord v délce souvislé jízdy zaznamenané na Stravě
- Původní referenční plán: přibližně 2 308 km; skutečně projetá trasa se v řadě míst změnila
- Návrat: noční autobus Tallinn → Warszawa → Praha a samostatný dojezd z Kařezu domů (mimo uvedenou kilometráž)
A ještě jedna věc na závěr: čím víc o téhle cestě přemýšlím, tím víc témat si zaslouží vlastní článek. Rád bych podrobněji popsal, jakou výbavu jsem vezl, co se mi osvědčilo a co bych příště udělal jinak. Taky chci napsat o tom, jak mi po cestě pomáhala (a někdy taky nepomáhala) AI, aktualizovat svůj starší článek o spaní v hamace a vrátit se k příběhu Richarda Konkolského. Zatím jsou to rozpracované články nebo jenom nápady; odkazy sem doplním, až budou na webu. Tady jsem chtěl hlavně popsat, kudy jsem jel, co jsem viděl a proč mě to celé tak bavilo.
Pojedu zas ♥
Všechny fotky z cesty
Tady si můžeš prohlédnout 316 vybraných fotografií z cesty. Jsou seřazené podle jednotlivých dní a pro lepší orientaci jsem mezi ně vložil přehledové karty s trasou a ujetými kilometry.
