Swift Campout je typ akce, která se mi líbí už z principu. Žádný závod nebo organizovaná masovka se startovním číslem. Prostě se vezme kolo, spaní, voda, jídlo, dobrá nálada (nebo aspoň její zbytky), vyjede se ven, někde se přespí a ráno se jede zase dál. Letos se naše malá verze konala u zříceniny hradu Zubštejn, kousek od Bystřice nad Pernštejnem, což už pro mě není úplně „za barákem“, ale pořád dost blízko na to, aby se mi nechtělo hledat výmluvy.
Plán byl: dojet ráno na kole do Nepomuku, sednout na vlak do Jihlavy a odtamtud přes kus Vysočiny na Zubštejn. Tam přespat v hamace, potkat kamarády, ráno se sbalit, vrátit se do Jihlavy na vlak a pozdě večer být doma. V hlavě to vypadalo hezky. Dokonce skoro rozumně. Což mě mělo varovat.
Rychlíkem na start
Z domova to mám do Nepomuku něco kolem patnácti kilometrů. Taková rozjížďka na vlak do kopce a pak sešupem dolů. Brzy ráno jsem tedy naložil kolo, dojel do Nepomuku a sedl na rychlík, který mě měl dovézt do Jihlavy. Rychlík berme spíš jako tradiční železniční označení než popis reality, protože cesta přes České Budějovice a Jindřichův Hradec se táhla dost dlouho. Na druhou stranu jsem seděl, nohy odpočívaly a kolo jelo samo.
Vystoupil jsem na zastávce Jihlava město někdy kolem půl jedenácté dopoledne a vyrazil směrem na Dobronín, Přibyslav, Žďár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Bystřici nad Pernštejnem a nakonec přes Pivonice nahoru na Zubštejn. Celé to mělo něco přes osmdesát kilometrů, což nezní moc náročně, jenže venku už bylo velké vedro, část trasy vedla po štěrku, polňačkách a nezpevněných cyklotrasách a já si rychle připomněl, že kilometr v chládku a kilometr na rozpálené Vysočině nejsou dva stejné kilometry.
Sázava jako chlazení
Trasa byla ale krásná. Od Přibyslavi do města Sázava jsem jel kus kolem řeky Sázavy po cyklotrase kopírující zrušenou železnici. Stín, voda, zeleň, cesty mimo provoz, občerstvení a ten zvláštní pocit, že se člověk na chvíli trochu ztratí z normálního světa. V takovém horku má každá řeka kritický význam, takže jsem se v Sázavě několikrát vykoupal. Co bych neudělal pro snížení provozní teploty organismu. Sundat přilbu, vlézt do vody, chvíli jen existovat a pak se zase navléct do mokrých věcí, které vydržely příjemné asi tak prvních osm minut. Nebyla to žádná horská prémie ani místo ze seznamu „tohle musíš vidět, než umřeš“, ale přesně ten typ úseku, kvůli kterému mám rád dlouhé cesty na kole. Krajina ubíhá, hlava se srovná do jednoduššího režimu a jediné opravdu důležité věci jsou voda, stín, jídlo a směr.
Před Žďárem jsem si dal oběd, v Novém Městě na Moravě další svačinu a celé odpoledne se neslo v rytmu: jet, pít, máchat triko, hledat stín, sníst něco, co v brašně nepřipomíná rozteklou hroudu, a zase jet. Takové hezké letní utrpení, u kterého člověk ví, že si bude večer stěžovat, ale za pár dní ho začne líčit jako krásný den na kole.
Tom v Bystřici a cesta nahoru
Na náměstí v Bystřici nad Pernštejnem jsem potkal Toma, mého hamakového guru. Bylo to setkání přesně v pravý čas. Dali jsme si kafe a dortík, já si potom skočil do místního Coopu pro zásoby na večer a ráno — vodu, jídlo a všechny ty drobnosti, které se tváří jako maličkosti, dokud je večer nemáte. Tom vyrazil napřed a já za chvíli za ním.
Do Pivonic, vesničky pod cílovou zříceninou, to bylo z Bystřice už jen pár kilometrů a pak poslední výjezd nahoru ke zřícenině. Už jen pár kilometrů je ovšem v horku a po celém dni na kole dost pružný pojem. Hlavně když je to furt do kopce.
Zubštejn stojí nad Pivonicemi a vede přes něj centrální trasa Via Czechia. Kousek pod vrcholem je útulna a kolem ní jsme se nakonec utábořili. Dorazit na místo po takovém dni je vždycky zvláštní pocit: člověk je unavený, ulepený, hladový, žíznivý, ale najednou nemusí nikam. Jen odstavit kolo, sundat brašny, najít dva stromy a natáhnout hamaku.
Zubštejn, hamaky a bouřka, která si to rozmyslela
Sešlo se nás asi sedm a bylo to moc fajn. Největší radost jsem měl hlavně z Toma, Dominika a Jany, které znám už z předchozích akcí. Přesně tihle kamarádi dělají z takových srazů něco víc než jen spaní venku na stejném místě. Není potřeba program, uvítací řeči ani velká organizace. Prostě se sedí v útulně, povídá se o kolech, trasách, brašnách, spaní venku, blbých nápadech a o životě s kolem i bez něj.
Spali jsme většinou v hamakách, myslím, že čtyři nebo pět jich viselo mezi stromy. Po tom horkém dni jsme trochu doufali, že přijde bouřka, spláchne prach, ochladí vzduch a udělá z nás zase lidi. Bouřku jsme viděli. Jenže přes údolí. Tam někde pršelo, tam někde se blýskalo, ale k nám už to nedošlo. Vypršelo se to někde nad Žďárem a my jsme zůstali na Zubštejně krásně ulepení a lehce zklamaní.
Zpátky radši stejnou cestou
Ráno jsme posnídali, sbalili hamaky a začali řešit návrat. Potřeboval jsem do Jihlavy na vlak a chvíli jsem zkoušel najít jinou trasu, jenže předpověď slibovala ještě větší horko než v sobotu. Čím víc jsem koukal do mapy, tím jasnější bylo, že nejrozumnější bude vrátit se v zásadě stejnou cestou. Ne proto, že bych byl líný vymýšlet něco nového, ale protože tahle varianta vedla nejvíc lesem, kolem stromů a po vedlejších cestách. V takovém vedru člověk nepotřebuje být originální. Potřebuje stín.
Nedělní návrat se změnil v praktickou disciplínu přežití na kole. Dvakrát koupání, třikrát máchání trička, tři zmrzliny a jedna pizza. Nevím, jestli by tohle někdo schválil jako sportovní výživu, ale mně to fungovalo výborně. Hlavně ty zmrzliny. Do Jihlavy jsem dorazil někdy kolem třetí odpoledne, unavený, upečený, ale spokojený. Měl jsem za sebou hezký víkend, skoro dvě stovky kilometrů, noc venku, setkání s kamarády a v hlavě plán: sednout na vlak, dojet do Nepomuku, odtamtud posledních patnáct kilometrů domů do kopce a hotovo. Jenže hotovo nebylo.
Kolo tam bylo, pak nebylo
Ve vlaku nefungovala klimatizace. Bylo tam příšerné vedro. A po dvou dnech na kole si tělo prostě řeklo, že vypíná. Na kolo jsem viděl. Nebylo za rohem ani na druhém konci soupravy. Viděl jsem na něj. Jen jsem usnul. Padla mi hlava.
Když jsem se po chvíli probral, kolo bylo pryč. Chvíli se mozek snaží najít jiné vysvětlení, protože „kolo bylo a teď není“ je na normální nedělní odpoledne ve vlaku příliš blbá věta. Jenže ono se to dělo. Před Strakonicemi jsem to nahlásil průvodčímu a policii. Ve Strakonicích se vlak zastavil, přijeli policisté, vyslechli mě, průvodčího i svědky a začalo se skládat, co se stalo.
Do detailů se v tom veřejně moc šťourat nechci. Obecně to proběhlo tak, že tři osoby vystoupily s kolem v Číčenicích z rychlíku a hned přeskočily na lokálku do Vodňan. Tam někdo všímavý nahlásil, že se po silnici motá opilá žena na pánském kole, které je pro ni evidentně velké, a šlape v krajkových šatech a balerínách. Což někomu naštěstí přišlo divné. Tomu člověku tímhle děkuju. Fakt moc. Přesně díky takové všímavosti jsem kolo nakonec dostal zpátky.
Kolo mám, výbavu ne
Policie kolo ve Vodňanech zajistila, zjistila, že bylo před chvílí nahlášené jako ukradené, a po telefonu jsme si potvrdili, že je opravdu moje. Ve Strakonicích se sepsala první část případu a potom mě policisté odvezli do Vodňan, kde jsem podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Nebo spíš na neznámé pachatele, protože podle všeho byli tři, i když identifikovaná byla v tu chvíli jen jedna osoba. Kolo jsem po několika hodinách dostal zpátky. Byla už noc, já byl unavený, otrávený a zároveň samozřejmě rád, že aspoň kolo neskončilo někde úplně pryč.
A ještě jednu věc nechci vynechat. Policisté, které jsem ten večer potkal ve Strakonicích a ve Vodňanech, byli úplně skvělí. Všichni. V situaci, kdy jsem byl unavený, naštvaný a docela v háji, byli empatičtí, věc aktivně řešili, odvezli mě za kolem do Vodňan a zajímalo je i to, jak se potom dostanu domů. Prostě mi pomohli ve chvíli, kdy jsem to potřeboval. Díky jim! Případ se do vydání článku posunul dál a policie ho pořád vyšetřuje. Podle posledních informací je zase o kus blíž k jeho dořešení.
Zpátky jsem dostal v zásadě jen kolo. Zmizely z něj dvě největší brašny a kompletní vybavení: spací systém, spacák, oblečení, věci na opravu kola a spousta dalších drobností, které jednotlivě vypadají jako nic, ale když je člověk začne vypisovat do protokolu a oceňovat, začne mu z toho být trochu smutno. V ruce mi zůstala malá brašna s doklady a elektronikou. Zaplaťpánbůh aspoň za to. Ve Vodňanech mě pak někdy v noci vyzvedl tchán a odvezl mě domů. Tím výlet skončil. Ne posledním patnáctikilometrovým dojezdem z Nepomuku domů, jak jsem si celý den představoval, ale nočním odvozem autem.
Poučení, které jsem nechtěl
Nechci, aby ten konec přebil Swift Campout. Ten byl fakt krásný. Cesta ze Jihlavy na Zubštejn byla nádherná, Sázava mě v horku několikrát zachránila, úsek po starém železničním tělese před Žďárem byl skvělý a večer u Zubštejna měl přesně tu atmosféru, kvůli které podobné akce dávají smysl. Potkat kamarády, sedět v útulně, spát v hamace a ráno zase balit kolo — tohle je důvod, proč tyhle hovězí nápady pořád dělám.
Jenže poučení je jasné. I když na kolo vidím, mám ho zamknout. Vždycky. Člověk nikdy neví, kdy mu spadne hlava a na pár minut usne. Nikdy neví, kdo sedí kolem něj, a bohužel taky nikdy neví, kdy se potkají alkohol, perník a cizí věc bez zámku. Je to zároveň příběh lidské všímavosti, protože někdo ve Vodňanech si všiml, že něco nesedí, a nenechal to být.
Kolo mám. Poučení taky. Výbavu dokoupím, zámek koupím lepší a budu ho používat. Není to moc veselé poučení, ale evidentně potřebné. A na další Swift Campout pojedu znovu. Jen si ve vlaku připoutám kolo i k vlastní noze. Dávejte na cestách pozor na sebe i ostatní.
Lidi dovedou být idioti. Naštěstí dovedou být i úplně skvělí.
A kdybych to měl celé sečíst: 191 kilometrů, 2 190 metrů nahoru, nejmíň pět koupání, tři máchání trička, šest zmrzlin a dvě pizzy. K tomu jedna noc v hamace.
Na další Swift Campout jedu zas!