V létě se dá na cestě kolem hodně věcí přejet silou a vůlí. V zimě to tak snadné není. V zimě se cyklistika mění v hospodaření s teplem a energií. Já, vítr, vlhko, zima, tma a Brdy, které si stejně vždycky udělají vlastní, zpravidla horší počasí. Nejde o rychlost. Jde o to jet tak, aby se člověk po dvou nebo pěti hodinách nezměnil v kus zmrzlého cyklisty s rukama a nohama, které mu už nepatří.
V zimě neřeším rychlost. Řeším teplo. Protože když dojde, tak jsem dojezdil.
Tohle jsem si letos v zimě znovu připomněl při několika delších jízdách do okolních lesů nebo do Prahy a zpátky. Některé z nich měly přes sto kilometrů a začínaly skoro jarně, při teplotách výrazně nad nulou. Bylo odpoledne, slunce, příjemný vzduch, prostě takové to ideální počasí na jízdu. Jenže jak se den začal lámat do večera a noci a já mířil přes rodiče zpátky do kopců, přišla mlha, nula a mráz. Najednou je jasné, že zimní cyklistika není o tom, v čem vyjedeš, ale v čem dojedeš.
Tělo jako kotel
Když cyklista šlape, vyrábí teplo. Docela dost tepla. Hlavně tam, kde má velké svaly. To je vlastně dobrá zpráva — dokud se jede, je tepla dost. Jenže zima si ho bere rychleji, než člověk čeká. Foukne, zvlhnou záda, přijde delší sjezd, zastavíš na pět minut a hned je zle. V tu chvíli se ukáže, že v zimě člověk nejede jen proti gravitaci kopce, ale i proti chladu, vlhku a větru.
Největší potíž není samotný mráz. Největší průšvih je vlhko. Třeba pot. Když se do kopců uvařím, ve sjezdu zmrznu na kost. Mokrá záda a vítr jsou spolehlivý způsob, jak si během dvou minut připomenout všechny chyby v oblékání. Proto funguje úplně obyčejný návyk: do kopce rozepnout, před sjezdem zapnout, nákrčníkem utěsnit bundu a vzít teplejší rukavice. Nic hrdinského. Jen to chceš přežít.
Zima + vlhko (pot, déšť, mlha) = fakt kosa.
V tomhle je podle mě zimní cyklistika zajímavá. Není to jen sport. Je to práce s vlastním tělem. A s pocity, které normálně moc nevnímám. Člověk se musí trochu hlídat, trochu předvídat, plánovat a trochu se smířit s tím, že mu nebude pořád stejně. Chvíli je moc teplo, chvíli málo. A ideál je pohybovat se někde mezi tím. Svlíkat. A oblíkat, když je co.
Proč první odcházejí ruce a nohy
Ruce a nohy jsou v zimě první na ráně. Ne proto, že bych byl měkkej, ale protože tělo je rozumnější než moje hovězí nápady. Tělo chrání hlavně to důležité uvnitř a krev si víc stahuje do středu. Prsty to pak odnesou jako první. Ruce navíc skoro nepracují, jen drží řídítka. Nohy zase umí zmrznout ve chvíli, kdy je v botě těsno, vlhko nebo příliš dlouho tlačím přes špičku a pak se divím, proč necítím palce.
Časem jsem si ověřil jednu jednoduchou věc: když je mi dobře na trupu, většinou přežijí i ruce a nohy. Když je mi zima na těle, prsty skončí první a už je těžké je za jízdy vracet zpátky k životu. Proto je v zimě důležitější dobře zavřít bundu u krku, zápěstí a kotníků než řešit nějakou vznešenou teorii vrstvení. Malé netěsnosti dělají kupodivu velkou zimu.
Další finta je, že když si víc zateplíš ruce a nohy, prsty na končetinách lépe přežijí chlad, protože krev putující do končetin cestou tolik nevystydne. Magic!
A samozřejmě — některá stoupání a při náledí i sjezdy jdu pěšky. V létě bych se za to možná styděl, ale v zimě je to normální taktika přežití, protože při chůzi snáz zahřeješ ztuhlé prsty v tretrách. Led, sníh, bláto, štěrk a únava mají vlastní názor na to, co je ještě statečnost.
Energie: kam mizí a proč je zima horší, než vypadá
V zimě může být jízda náročnější, i když člověk nejede pilu. Důvodů je víc. Hustší vzduch, víc vrstev na sobě, horší povrch pod koly, občas vítr, rozbředlý sníh, bláto, jindy posypový štěrk. Ale hlavně: tělo musí zároveň jet i topit. V létě řeším víc pohyb. V zimě pohyb i udržení provozní teploty.
A pak je tu jedna věc, která je podle mě důležitější než rychlost: pokud dojde cukr, dojde i teplo. Únava znamená méně topení. To člověk pozná hlavně na delších jízdách, kdy se den láme do večera a s ním i počasí. Na hodinovém švihu se dá ledacos uhrát silou a vůlí. Na čtyřech nebo pěti hodinách se všechno sčítá: jídlo, pití, vlhko, pauzy, vítr, stav těla i to, co člověk prodělal minulý týden. Po viróze umí být i můj nejoblíbenější okruh centrem Brd najednou podstatně delší, než si člověk pamatuje.
Proto mám v zimě radši jízdy start–cíl než velké pauzy. Pít po doušcích. Jíst po menších dávkách. Nestát dlouho. V mrazu je desetiminutová pauza většinou úplná blbost. A v Brdech navíc člověk většinou žádnou civilizaci po ruce nemá. A když, tak ne úplně blízko.
Vyrazit v jednom ročním období a dojet v jiném
Poslední zimní jízdy mi připomněly, že zimní cyklistika není jen o tom vyrazit v zimě. Často je to o tom vyrazit v jednom ročním období a dojet v úplně jiném. Jednou jsem jel ráno necelých třicet kilometrů a po celou dobu prostě soustavně pršelo. Nic dramatického, jen vytrvalá mokrá realita. Jindy zase cesta z Prahy začínala jarně vysoko nad nulou a končila v kopcích v mlze a mrazu o čtyři hodiny později.
A právě v tomhle je zima zrádná. Vyjet v 14 °C není problém. Problém je potom dojet po mnoha hodinách na kole po setmění v mrazu. Odpoledne člověk větrá, večer všechno zavírá, přidává vrstvu za vrstvou, mění rukavice a ponožky. Co bych v tu chvíli dal za zimní tretry a třetí suché fusekle!
Taková jízda pak není jen o síle. Je to malá logistika na dvou kolech. Vozím jiné rukavice na noc, suché ponožky, teplejší vrstvy na noc a na sjezdy. Nejsou to věci, které bych přes den nutně potřeboval. Ale večer rozhodují o tom, jestli dojedu.
Velice se mi hodí zkušenosti z bikepackingových cest. Tam člověk taky veze věci pro slunce, déšť, noc i ráno. Vezl jsem malý batoh s tabletem na prezentaci a všechno ostatní v rámové brašně. Na míru vybraný systém oblečení a doplňků, který musí fungovat od ranního deště přes odpolední teplo až po noční mráz.
Mokro je horší než mráz
Jestli jsem si letos něco znovu potvrdil, tak to, že vlhko je horší než zima. Suchých −5 °C se dá při rozumném tempu a dobrém oblečení snést překvapivě dobře. Ale pár stupňů nad nulou a soustavný déšť nebo mlha dokážou člověka promáčet a vychladit mnohem rychleji. Mokrý vzduch se dostane všude, oblečení těžkne, všechno studí a člověk ani nemá ten „pocit zimy“, proti kterému by se přirozeně bránil. Jen je čím dál víc mokrý a najednou i čím dál víc hotový.
Možná právě proto působí mokrá zima tak zrádně. Nevypadá dramaticky. Ale umí si člověka vzít pomalu a spolehlivě.
Zimní trasy nejsou letní trasy
Zimní trasa není letní trasa se stejným profilem a povrchem. V zimě si víc vybírám, kudy pojedu. Lesní dálnice a šotolina vítězí. Kořenové sekce, vyjeté koleje a všechna „to se nějak projede“ místa raději vynechávám. Největší led čekám tam, kde je stín, západní či severní svah, mostek nebo nevinná louže, která se jen tváří, že je tekutá.
Je potřeba dodat, že v zimě tohle všechno nejezdím na Meridě Silex s 45 mm plášti, ale na činelce, tedy na monster gravelu s 2,35” plášti pro XC kola. Je to samozřejmě těžší a pomalejší kolo. O tom žádná. Jenže v ledu, sněhu, štěrku a na ostrých posypových kamíncích je pro mě důležitější průchodnost terénem než svižnost. Na tomhle kole sice nepojedu tak rychle, ale o dost častěji na něm dojedu do cíle bez držkopádu. A to je v zimě nakonec docela důležitá vlastnost.
Jasně: mohl bych jet autem. Mohl bych taky zpátky popojet vlakem a ušetřit si nějakých sedmdesát kilometrů na kole. Ale ne. Já to prostě chci ujet celý. I za cenu toho, že z hospody v Praze vyjedu v jedenáct večer — po celém dni unavený, do mrazu, a domů dorazím až před pátou ráno. Je to hovězí nápad, ale právě proto to stojí za to. Protože to dokážu.
Závěr
Pro tohle všechno mám zimní jízdy rád. Nejsou to jen ujeté kilometry. Je to expedice — i když člověk jede jen domů z Prahy do tmy směrem na Brdy. Počasí se mění, světla ubývá rychleji než v létě a mezi tím vším je potřeba hospodařit s energií, teplem a vybavením tak, aby člověk nedojel jen silou vůle. I to se ale stalo.
Když se to povede, odměnou je zimní les. Ticho. Hvězdy nad Brdy. A prázdné cesty, které v létě vypadají úplně jinak.
- V zimě je teplo forma energie.
- Vlhko je horší než mráz.
- Ruce a nohy jsou první na ráně.
- Trasa v zimě začíná u povrchu.
- A někdy je nejdůležitější vlastnost kola prostě to, že na něm člověk dojede domů.