Spaní venku pro mě není žádná novinka, kterou jsem objevil až s kolem. Už jako kluk jsem někdy v roce 1985 začal chodit do oddílu Tuláci a spal na výpravách pod celtou. Později jsme se proměnili ve skauty, ale to důležité zůstalo: noc venku mi nebyla cizí. Když jsem se po letech pustil do delších cest na kole, bylo vlastně jen otázkou času, kdy začnu řešit i to, jak přespat co nejjednodušeji a nejpohodlněji.
Proč mi hamaka vyhovuje víc než stan
Jakmile chce člověk jet dál než jen na odpolední výlet, začne dřív nebo později řešit nocleh. Ne vždy se chce spoléhat na penzion, kemp nebo jiný přesně naplánovaný cíl. Mně od začátku bylo blízké spát venku. Jenže spaní venku na výpravě na kole má svoje specifika — věci musí být malé, lehké, jednoduché a pokud možno bez zbytečných kompromisů. Časem jsem proto zjistil, že malý stan, který je člověk ještě ochotný vézt na kole, pro mě není ideální řešení.
Stan je totiž moc velký kompromis. Na kole samozřejmě nechcete vézt velký stan, takže skončíte u něčeho malého. Zevnitř bývá ráno zpocený, zvenku špinavý od bláta, jehličí a všeho, na čem celou noc stojí. Karimatka se buď trochu vyfukuje, nebo vás stejně něco tlačí, protože najít opravdu rovné místo není zdaleka tak snadné, jak se může zdát.
Ve stanu jsem se nikdy nevyspal tak pohodlně jako v hamace.
U hamaky velká část těchhle starostí prostě odpadá. Visí na stromech, takže nic neleží na zemi. Na ridgeline (viz níže) a na zavěšení hamaky si pověsím oblečení, helmu, brašny i další věci, a na zemi zůstane jen kolo a boty. Nic jiného není špinavé. Mokrý, ale ne špinavý, bývá jenom tarp, který sbalím nahoru na brašnu, kde přes den uschne. A když bylo fakt hnusně, tak jsem si hamaku pověsil trochu výš a pod hamaku položil na zem kolo. Tarp i při slejváku zajistil, že jsem zůstal v suchu já v hamace i můj dopravní prostředek pode mnou.
Ráno ani večer navíc nic nepokládám na zem. Hamaku stavím i balím doslova z ruky. Když je člověk na cestě dva týdny, je to proti stanu obrovský rozdíl.
Co mě přesvědčilo a u čeho jsem skončil
Před cestou do Itálie jsem řešil, jak na kole rozumně spát. Bylo mi jasné, že nechci být odkázaný jen na penziony nebo kempy, ale zároveň jsem hledal něco, co bude malé, jednoduché a spolehlivé. Tehdy jsem se definitivně rozhodoval, jestli má pro moje ježdění větší smysl malý stan, nebo hamaka.
V té době mě hodně ovlivnil Tomáš Teodosijev. Zejména jeho zásadní video o spaní v hamakách a další články mi pomohly srovnat si, proč mi pro cesty na kole dává hamaka větší smysl. Nešlo jen o samotné spaní, ale i o jednoduchost noclehu, menší závislost na rovném místě a celkově čistší a pohodlnější fungování na cestě.
Když jsem si tohle srovnal v hlavě, skončil jsem u hamaky Draka a tarpu Heksa značky Lesovik. Tomáš někde říkal, že Draka je takový Mercedes mezi hamakami. To potvrzuju. Neberu to jako univerzální doporučení pro každého, ale mně se sestava na fotografii níže na cestách osvědčila výborně.
Jak se mi v hamace spí
Hlavní rozdíl proti stanu je pro mě jednoduchý: v hamace si opravdu odpočinu. Zvyknul jsem si v ní spát vlastně hned napoprvé, žádný problém to pro mě není. Naopak.
Spí se mi v hamace dobře na zádech i na boku, ale na boku je to za mě ještě lepší. V noci obě polohy stejně střídám. Důležité je si zvyknout neležet v ose hamaky, ale diagonálně — právě tak je to nejpohodlnější. Chce to jen trochu cviku, ale pak to funguje překvapivě dobře. A proti stanu je pro mě zásadní i to, že mě v noci nic netlačí, ráno mě nic nebolí a to, že nespím s úplně rovnými zády jako v posteli, mi nikdy nevadilo. Na břiše se v hamace samozřejmě spát nedá.
Určitě doporučuju hamaku s ridgeline. To je šňůra vedená nad prostorem, kde člověk spí. Pomáhá hamace držet správný tvar, aby se tolik neprohýbala, takže se v ní i líp leží diagonálně. Zároveň díky ní vznikne praktický prostor pro pověšení věcí. Stejně tak bych nechtěl hamaku bez integrované moskytiéry.
Pokud jde o teplo, je potřeba počítat se spodním zateplením, a to i pro noclehy v létě. Mám letní syntetické zateplení, zimní budu teprve časem řešit. V hamace spím normálně ve spacáku, ale většinou ne tak, že bych v něm byl celý zavřený. Otočím si ho zipem dolů, nohy dám do spodní části a zbytkem se jen přikryju. V praxi to funguje jako něco mezi spacákem a horním quiltem a mně to tak vyhovuje. Zároveň mi tohle řešení umožňuje nouzový bivak pod tarpem a ve spacáku na zemi. Problémy se můžou stát.
Jak vybírám místo na spaní
Jediná skutečná podmínka je mít dva vhodné body, mezi které se dá hamaka pověsit. Nejčastěji jsou to dva stromy asi 7 kroků daleko od sebe. Když je mám, dál už je to vlastně jednoduché.
Na hamace je skvělé právě to, že nemusím řešit rovný plácek. Můžu spát ve svahu, nad kořeny, nad nerovným terénem, kde by se stan nedal postavit vůbec. Už jsem spal třeba v korytě řeky Loiry, v remízku mezi poli, nebo hned vedle trailu ve strmém svahu.
Při hledání místa je pro mě důležité hlavně to, aby bylo rozumně kryté, hlavně před větrem, dostatečně klidné a aby se tam hamaka dala bezpečně pověsit. Zbytek je proti stanu vlastně mnohem jednodušší, protože i nad křivou zemí se vyspím úplně v pohodě.
Co můžu doporučit + jedna nevýhoda
Kdybych měl dnes někomu poradit pár základních věcí, byly by to tyhle:
- hamaka s ridgeline,
- integrovaná moskytiéra,
- spodní zateplení v letní nebo zimní verzi,
- vhodný tarp.
To jsou za mě věci, které dělají největší rozdíl. Jediná skutečná nevýhoda hamaky je jednoduchá: bez dvou vhodných bodů na zavěšení se nevyspíte. Jenže když je máte, odpadají skoro všechny problémy, které jsem míval se stanem.
Pro mě se tak hamaka ukázala jako nejlepší způsob spaní při cestách na kole. Ne proto, že by byla nejlepší pro každého, ale protože mně dává přesně to, co od noclehu venku chci: pohodlí, čistotu, jednoduchost a svobodu.
Ty rána za to stojí ♥