Ve středu jsem se vracel domů v půl dvanácté v noci. Vstával jsem ve 4 ráno, měl za sebou 202 kilometrů a přede mnou byl poslední kopec k rozhledně Na Skále nad Železným Újezdem. Za ním už jen pět kilometrů sjezdu domů.
Nebyl to výlet s romantickým plánem. Ráno na kole tam, přes den práce, odpoledne zase na kolo a pomalu zpátky. Jeden z těch dnů, kdy se práce, cesta a hovězí nápad spojí do něčeho, co den předtím vypadalo docela rozumně. Večer už to tak rozumně nepůsobilo.
Když jsem přijížděl k poslednímu kopci, byla tma jak v pytli. Silnice, louky, lesy a přede mnou kužel světla. Na kole mám pořádné přední světlo, takže jsem viděl dobře. Jenže vidět dobře neznamená být úplně svěží. Hlava už běžela v úsporném režimu a nohy jely ze zvyku a z hladu.
Kopec nad Železným Újezdem znám dobře. Od Nepomuku je to tam 300 výškových metrů a tohle je poslední část stoupání. Za normálních okolností se to prostě vyjede. Jenže po takovém dni a v takovou hodinu je to trochu jinak. Jel jsem pomalu. Lehké převody, světlo před sebou a představa, že nahoře už to skončí. Pak už jen sjezd. Domů, do vany, najíst a spát.
Kousek pod vrškem jsem si všiml světla vlevo od silnice. Nebyly to odrazky od patníků, které na nově opravené silnici blikaly na nočního blázna na kole. Tohle bylo jiné světlo. Jasnější, trochu stranou v trávě. Bylo mi to jasné. Někdo tam bivakuje.
Dávalo to smysl. Nahoře je hezké místo. Otevřený prostor, výhled do kraje, ticho. Kdybych hledal místo na spaní venku, vůbec bych se nedivil, kdyby mě to v suchou letní noc táhlo zrovna tam.
Nechtěl jsem rušit. Člověk nechce zastavit u cizího spaní a začít se družit. Zároveň mi ale přišlo divné projet úplně bez reakce. Tak jsem zpomalil, podíval se tím směrem, zamával a pozdravil.
Měl jsem pocit, že mi někdo odpověděl. Aspoň pokynul. Nějaká tmavá postava ve tmě. Milé noční setkání u silnice.
Pak jsem se přehoupl přes vršek a pustil se dolů domů. Těch pět kilometrů z kopce byla největší odměna toho dne. Doma jsem opřel kolo, políbil ponocující ženu, dal si vanu a usnul dřív, než jsem stihl cokoliv pořádně promyslet.
Druhý den ráno jsem vezl na kole Anežku do Čížkova do školky. Nohy byly trochu ztuhlé, hlava ještě ne úplně v kondici, ale jinak normální ráno po nenormálním dni. Cestou zpátky jsem jel znovu přes stejný vršek.
A tehdy jsem si vzpomněl na včerejší noc. Říkal jsem si, že tam ten člověk možná ještě bude. Třeba bude balit, vařit kafe. Třeba na něj jen mávnu a pojedu dál.
Jak jsem se blížil k místu, kde jsem večer viděl světlo, začalo mi docházet, že jsem v noci na něco zapomněl. U silnice tam stojí železný křížek. Na jeho břevno někdo pověsil silnou solární lampu.
Chvíli jsem tam v rozpacích stál a koukal. Nejspíš jsem v té únavě nezamával člověku ve spacáku, ale světlu na křížku.
Mirku, rád jsem tě potkal. A díky, že jsi mi v tom posledním kopci dělal společnost.