Asi rok koukám na několik youtuberů, po padesátce je to lepší než porno, jak jezdí daleké trasy na kole a závidím jim tu cestovatelskou volnost, nutnost improvizovat a přírodu, kterou vidí na dlouhé cestě měnit se před očima. Rozhodl jsem se, že letos zkusím dojet od baráku k moři.

Jak vzniknul nápad „jet na kole někam hodně daleko“ jsem popisoval hned v úvodu minulého článku, který je o třídenní cestě dlouhé 365 km podniknuvší v červnu. Byl to takový test sebe, vybavení i ochoty trpět v sedle na dlouhé cestě a touhy vidět a zažít něco nového. Klaplo to a miluju svoji ženu i za to, že mně ponoukla vyrazit někam mnohem dál. Další lidi, který sice nemiluju, ale byli mi velkou inspirací, je parta lidí z Twitterové cyklistické bubliny, do které jsem se během posledních dvou let naboural, a další cyklistický blázni, kteří svým příkladem dovedou strhnout ostatní. U mně se jim to povedlo dokonale… Děkuju, kluci a holky.

Nedočkavci mohou přeskočit celý text a fotky rovnou na statistiky a celkovou mapu trasy.

👉 Příprava

Vymyslel jsem tedy, po detailním studiu map i videí, že vyrazím z domova na cestu dlouhou cca 1 200 km a pojedu trasu: domov—Šumava—Linz—Steyr—Kalkapen—Graz— Lavamünd—Ljubljana—Terst—Padova—Verona, a pak vlakem domů. Že to dopadlo trochu jinak asi je jasný, ale nepředbíhejme. (Zásadní vliv na podobu trasy měl Tomáš, který se objeví v příběhu později.) Mám cca 10 dní času, tedy 8 dní na jízdu, 1 den na návrat a 1 den jako rezervu, to musí klapnout, když ujedu denně 150 km na kole naloženém všemi potřebnými věcmi… Že ano! Plán je plán.

Těsně před výpravou jsem si pořídil mnohem lepší kolo — Merida Silex 700 — s geometrií podobnou předchozímu kolu a s velkým množstvím montážních bodů, včetně nosiče Kolo jsem se před cestou snažil všemožně otestovat a zajet…

Cestu jsem záměrně plánoval tak, že vede po třech cyklotrasách po zrušených železničních tratích, ale náhoda tomu chtěla, že jsem nakonec jel po čtyřech. Improvizace je prostě při bikepackingu základ! Je potřeba využít každou příležitost k odbočce na hezký výhled, jídlo nebo lepší trasu. A to se mi snad povedlo. Pojďme na jednotlivé části trasy, které tentokrát nepopisuji po jednotlivých (osmi) dnech, bylo by to asi nudné a dlouhé, ale po větších dvoudenních celcích, kdy se trasa, krajina i státy výrazněji měnily.

👉 Úsek 1. Mítov→Rakousko

Je pátek poledne a konečně vyrážím na cestu směrem k Šumavě. Část cesty je mi notoricky známá, do Horažďovic jezdím na kole často, do Sušice už jsem na kole taky dojel, ale dál už je to pro mně (na kole) samá novinka. Bouřku jsem cestou přečkal pod mostem a brzkou večeři si dávám v Rejštejně. Zkušeně se nacpu, i když vím, že dál pokračuju na Horskou Kvildu a stoupání 500 výškových metrů na 6 kilometrech patří k nejhorším na cestě, ale ne teplotami a provozem. Jen počkej holenku…

Šumava mně vítá svojí širokou náručí, a po bouřce i výstupech mně odměňuje jedním z nejhezčích večerů, které jsem na kole zažil. Vyloženě si to užívám, viz sjezd na Youtube. Směřuju přes Kvildu, Horní Vltavice a Lenoru směrem k Lipnu. Noc se blíží a už skoro za tmy poprvé věším hamaku mezi dva stromy, poslouchám déšť, který přišel uprostřed noci a po 120 km spím jako dudek.

Ráno dojíždím do Nové Pece a beru útokem místní COOP, který je naštěstí slušně zásobený a kromě kafe mně zasytí víc jak na půl dne! Trasa skoro až do Přední Výtoně vede mimo běžné cesty, lesem plným vody po nočním dešti, je nádherné ráno i dopoledne.

Tuhle část Šumavy jsem neznal a rozhodně se sem chci vrátit, je to tady krásný a vlastně i dost rovný na komfortní jízdu.

Dávám si dvě kafe v Přední Výtoni, myju boty i zadní nepromokavý pytel na nosiči v Lipně a mířím do Rakouska. Tahle část trasy na silniční etapu (video) rozhodně nevypadala, ale byla opravdu krásná.

👉 Úsek 2. Rakousko→Slovinsko

Druhý den po obědě zjišťuji, že moje touha ujet 150 km denně, což se mi předchozí den nepovedlo, jde proti mé touze jezdit často po štěrkových cestách. Jedu rakouskou částí Šumavy a přestože je to jedna krásná cesta za druhou, tak to příliš neubíhá a v poledne mám sotva 60 kilometrů. První rakouské kafe si dávám v městě Vorderweißenbach, kupuju banány a spěchám směrem k Linzu.

Po cestě vynechávám několik náročnějších štěrkových úseků, ale bohužel neminu singletrack, který se běžně jezdí směrem dolů, ale já ho tlačím vzhůru. Pečlivý plánovač se pozná! Krásná cesta 😀

Linz mně po strmém sjezdu z hor překvapil horkým, ale velmi horkým, a suchým ovzduším, a tak jsem ho jen projel a zakotvil u nedalekého jezera Pleschinger See, kde mají sprchy, čistou vodu a především vídeňský řízek! Takový pozdní oběd rozhodně neměl chybu 🙂 Asi za hodinu jsem najedený a vykoupaný zamířil dál kolem širokého Dunaje hledaje odbočku do města Enns, kde jsem pokračoval korytem stejnojmenné řeky směrem k městu Steyr.

O městu Steyr jsem nevěděl vůbec nic a to byla chyba. Projel jsem několik ulic a poseděl jsem v podvečer na krásném historickém náměstí. Kdybych to město měl k něčemu přirovnat, tak je to rakouský Český Krumlov, v jehož centru je soutok dvou řek (Steyr a Enns), které jsou velmi mohutné, protože pramení v Aplách. Velká krása, sem bych se chtěl vrátit. Jsem vděčný za těch pár chvil u nealkoholického piva a bagety.

Za městem se koryto řeky zařezává postupně hlouběji a hlouběji do zvedajícího se terénu, protože směřuje k národnímu parku Kalkalpen, který jsem měl v plánu projet další den. Hledal jsem místo na zavěšení hamaky, jenže tady to není moc příznivé pro divoký nocleh. Všude samý strmý svah nebo zahrada či pastvina. Ujel jsem tedy ještě asi 20 kilometrů, celkem za den cca 170 km, než jsem našel vhodné místo ve starém sadu.

Předchozí den jsem dojel skoro na kraj národního parku Kalkalpen, což bylo dobře, jenom mne už nečekalo žádné město a měl jsem hlad. Prozatím jsem to vyřešil dvěma tyčinkami a vyrazil na cestu. Tenhle den začal dokonale — nevěděl jsem kam se dívat dřív! Taková nádhera.

Cesta stoupá po štěrku celkem zvolna, železnice to zprudka neumí, a kolem teče průzračná řeka. Okolní přítoky řeky postupně odbočují mimo a řeka se zmenšuje a zmenšuje až z ní zbude malý potok.

Pak se kopec víc napřímí, sem už železnice nejezdila, je potřeba vyšlápnout až do sedla a následně prudce sjet do údolí. Děkuju, tahle první trasa po zrušené železniční trati byla parádní!

Po dalších asi 50 kilometrech jsem se ve slušném vedru dopotácel do města Eisenerz, což byl dnešní prubířský kámen. Výstup na konci údolí parku Kalkalpen byl dlouhý a prudký, ale za tímhle městem mělo být něco 2× vyššího a prudšího. Za Eisenerz je totiž hora Erzberg, která je plná železné rudy, ta ruda se pořád těží a horu je potřeba objet a samozřejmě je to pořádně do kopce. Z toho úseku nemám fotky a radši bych na to zapomněl, bylo vedro, dlouhý to bylo 6 kilometrů, převýšení asi 500 metrů, ale za půlkou bylo naštěstí odpočívadlo s nealkopivem i vodou za 5 Eur, co bych pro sebe neudělal 😀 Trvalo to skoro dvě hodiny jízdy a zejména tlačení, ale dal jsem to a za odměnu samozřejmě následoval prudký sjezd. Zahojil jsem se večeří na náměstí v Loeben, kde se jim povedlo uklidit všechny auta pod zem, krásný místo.

Další cesta kolem řeky Mur byla nádherná. Jelo se dobře i kvůli odděleným cyklostezkám a pruhům, takhle to má vypadat.

Večer mně bohužel přepadává bouřka, chvíli v ní kličkuju, ale nakonec nalézám relativně klidné místo na kraji louky pro zavěšení hamaky. Spím jako mimino, ale bohužel mně budí dva rakouští lesáci, co jeli těžit do lesa dřevo. Naštěstí se docela dobře domluvíme a víc mrzení z toho nebylo. Za 10 minut jsem byl znovu na cestě. Jsem vyspalý, suchý, tarp usuším cestou.

Dnes je to 4. den, co jsem na cestě, držím průmět 150 km za den a dnes mně už asi trochu bolí svaly na stehnech. Šlapu méně silově a řadím celý den lehčí převody než normálně a když převody dojdou, tak tlačím. Docela dobře to funguje a to je dobře, protože dnes bude velký den — dorazím do Grazu někdy před obědem.

Dneska je vůbec zajímavý den — po víkendu se v Rakousku konečně otevřou obchody, nemusím tedy přežívat jen na tyčinkách z domova a na benzínkách, a tak beru útokem nedaleký Spar a kupuju všechno pečivo, minerálku, banány a další pochutiny, které se znavenému cyklistovi mohou hodit! Po nočním dešti je krásné ráno a já vyrážím do 50 km vzdáleného Grazu.

Do Grazu přijíždím celkem brzy. Je ale pondělí a ve městě panuje ranní dopravní shon. Projedu centrem kolem řeky a pokračuji dál. Za městem nalézám pláž s kavárnou, croissanty a kafem, tak podruhé snídám. Sil bude třeba, až sem to bylo z kopce, ale za 10 kilometrů se trasa začne zvedat k jedinému, ale za to velkému dnešnímu stoupání. Trochu spěchám, protože dneska budu spát v posteli! Heč!

Odpoledne bylo celkem vedro a jsem rád, že těch 600 výškových metrů se rozložilo asi na 8 kilometrů a nebylo to úplně strmé stoupání. Nahoře jsem na chvíli z Rakouska vjel do Slovinska, abych se po sjezdu zase do Rakouska vrátil, protože směřuju za Tomášem a jeho ženou Ivetou, kteří žijí v Lavamündu. Nikdy jsem je neviděl, ale těším se na ně. A na sprchu a na jejich pračku, to po několika dnech mytí v různých řekách a potocích člověk docela ocení.

Přijíždím v podvečer, po sprše si společně dáme procházku po okolí, řeka a příroda s kopci okolo je nádherná. Dostal jsem večeři, pračka jede… Nemůžu jim dost poděkovat. Děkuju! Jsem dlužník.

👉 Úsek 3. Slovinsko→Itálie

Spal jsem jako zabitý a dostanu kafe a snídani! Balím vyprané věci a já i mí hostitelé vyrážíme na kolo — rozhodli se mne doprovodit asi 20 km do Slovinského Hradce. Za chvíli nás trasa zavede už definitivně do Slovinska a cestou najíždíme na úvodní část druhé železniční cyklotrasy trasy — Štrekna mi jako Čechovi zní jako povědomé slovo. Štrekna vede od Lavamündu až do Velenje a pojedu po ní ještě dál a bude hezčí a hezčí, ale nejdřív kafe a společné foto.

Loučíme se, slza mi ukápla, ale v tom dnešním vedru hned uschla a já jedu dál o samotě. Pomalu stoupám po Štrekně několik kilometrů, ani si toho nevšimnu, protože bývalá železniční trasa nemůže mít velká převýšení, ale nastoupám nenápadně docela dost metrů. Jedu v údolí mezi horami, kde se pěstuje chmel a čeká mně krásný sestup do Velenje. Ta klesající část Štrekny je totiž nádherně zrekonstruovaná po nedávných záplavách a je prodloužena až do města. Tunel střídá tunel… celou cestu se jede odděleně od aut. Všude odpočívadla, kde jsou nejen stoly a lavice, stojany na kola, ale i pítka! To je cyklistický ráj.

Dostal jsem tip, že ve Velenje je výborné koupací jezero, kde mají vodu, burgery a další pochutiny. Zůstal jsem tam celkem dlouho, ale věděl jsem, že musím pokračovat — čekalo mně ještě jedno větší stoupání, a pak sjezd do Ljubljany, kde jsem chtěl přečkat noc v kepmu, snad tam budou mít vhodné stromy pro zavěšení hamaky.

Cestou se zastavuji v krásném městě Kamnik, kde do sebe liju vodu a nealko pivo na náměstí. Padla na mně únava a těch zbývajících 40 kilometrů jsem trochu trpěl kvůli horku a protivětru. Byla to taková příprava na Itálii 😀 Dorazil jsem do kempu, našel vhodné místo na spaní, zaplatil, postavil si hamaku, dal si sprchu, domluvil se se sousedními čechy ve stanu, že mi to pohlídají. Sundal jsem nepotřebné brašny z kola a vyrazil 6 km do večerního města na večeři. Byl to výborný nápad!

Musím říct, že jsem byl nadšený z toho, jak do centra města nesmí auta, jak je v úterý v devět večer město plné, restaurace zaplněné, jak to žije… Našel jsem si klidnější kout a dal si pizzu, pivo a odpočíval. Byl skvělý nápad nejet dál a zastavit se tady na noc. Vrátil jsem se před půlnocí do kempu a usnul.

Ráno, 6. den na cestě, jsem zjistil, že mně vůbec nebolí nohy! Trochu ruce, trochu osezený zadek, ale nic hrozného, to se fakt povedlo. Dávám si rychlou sprchu, přepadávám sousední pekárnu a vyrážím na cestu skrz centrum Ljubljany.

Pomalu stoupám štěrkovými cestami, kterých se ukáže být docela dost a berou mi energii. Moje černé kolo po vápencovém podkladu sice jede výborně, ale už dávno není černé. Pokračuju kolem města Cerknica k Postojna, kde se cesta motá kolem dálnice, a pak už se terén sklápí směrem k Itálii a třetí cyklotrase na bývalé železnici na mojí cestě.

👉 Úsek 4. Itálie→Mítov

Hned dva Tomášové mi radili, že do Terstu je nejlepší sjezd z hor po bývalé železniční vlečce Ciclopedonale Giordano Cottur, která do města klesá z hor a končí až dole ve městě u moře. Zjistil jsem, že měli samozřejmě pravdu, jenom ta horní část je dost s drsným podkladem a byl jsem celkem vyklepaný na naloženém kole bez odpružení. Tunely, mosty, zvolna klesající trasa, hory a výhled na moře, co bych si mohl přát víc! Video here!

Trasa přetíná asi v půlce dálnici, pak už je cesta asfaltová a je plná běžců i cyklistů stoupajících vzhůru, přece jen jsem přijel do Terstu večer. Jsem docela utahaný a je strašné vedro, omdlévám v prvním baru, všude shon, špína a chaos. Inu Itálie. Piju nealko pivo. Barman mi po hodině dává do bidonů led a zalévá ho vodou, abych mohl pokračovat dál. Italové jsou možná prima. Jedu za město na pláž.

Moc jsem se nevyspal, s hamakou trochu cloumal vítr, ale odpočinutý jsem. Horší je, že dneska bude celý den 34°C ve stínu. A já nepojedu ve stínu… Mažu si opalovacím krémem co se dá a vyrážím na snídani do krásného města Grado na polostrově Isola di Grado. Jsem tu brzy a odpočívám u snídaně ve stínu stromů. Nádhera, chtěl bych tu zůstat. Ty nedaleké pláže…

Po cestě mám několik krásných štěrkových úseků lesem i kolem polí, ale většina trasy vede dneska po silnici, většinou bez oddělené stezky, tak na mně dost pere sluníčko a cesta není úplně příjemná.

A teď pozor — zastavil jsem u zavlažovacího kanálu, kterých je tady kolem plno, sedím ve stínu velkého dubu a koukám na trasu přede mnou. Na mobilu mi blikne zpráva od ségry, to se nestává moc často, tak jí otevírám. „Hele, brácha, já ti koukám na Instagram kudy jedeš a možná pojedeš kolem nás? Zastav se,“ píše a připojila špendlík na mapě. Na špendlíku je uvedená vzdálenost mezi námi (haha, říkám si, jsi někde u Lago di Garda s rodinou na dovolený) — 22 kilometrů!!! 😀 Málem padám do mdlob, to jsem netušil.

Vyrážím na cestu, jednou jsem špatně odbočil, ale asi za dvě hodiny jsem na místě. Sprcha, pračka. A jestli prý nechci zůstat na noc, vykoupat se v moři, večer něco ugrilovat…? Jenže já musím být pozítří brzo ráno ve Veroně, jede mi bus, a dneska jsem ujel jenom 120 km místo 150. I když upravím trasu, tak to mám 180 kilometrů daleko a zítra bude hrozný vedro, jako dneska. No, ono to nějak dopadne. Grilujeme, spím v posteli.

„Kdybychom to chtěli naplánovat, tak to neklapne,“ povídá ségra. Má recht!

Rozhodl jsem se, že těch zbývajících 180 km ujedu druhý den večer a v noci. Autobus mi jede až další den v 5 ráno, vyrazím tedy zítra 17 hod, budu ještě trochu trpět vedrem, ale v noci má sprchnout a měl bych to stihnout včas. Odlehčím kolo — sestra mi doveze autem domů nosič, celou zadní brašnu a přední jsem vyprázdnil na polovinu. Už budu spát jen v autobuse a ve vlaku. To je plán!

Druhý den večer si po 40 km peru u pumpy v Treviso tričko i helmu od soli, je 21 hodin, ale pořád 30°C. Já se ale těším na cestu, když už jsem změnil plány i trasu, tak jsem si vymyslel, že pojedu po čtvrté železniční cyklotrase na téhle výpravě. Treviso—Ostiglia má celkem 75 km a já po ní dneska v noci ujedu asi 35 km. Tak do toho.

Byl to výborný nápad! Sice úvodních 10 km bylo po štěrku, ale jak jsem vjel do Provincia di Padova změnil se štěrk v asfalt a jelo mi to rychleji. Blížila se bouřka, poprvé na výpravě jsem píchnul, poprvé jsem strašně zmoknul o půlnoci. V jednu ráno jsem uschnul, protože bylo pořád 27°C. Za Vicenza jsem jel za městem nějakou veselou čtvrtí, kde na mně polo—nahé holky mávaly a pokřikovaly. Milé zpestření.

Dorazila to bouřka, která mně chytla ve dvě ráno asi 50 km před Veronou. Pršelo na mně asi dvě hodiny. Byl to zvláštní zážitek — jel jsem po silnici plné louží, vodu jsem nabíral botama a ta voda měla určitě přes 30°C, jak ji ohřívala rozpálená silnice z několika posledních tropických dní. Výborný!

Autobus bych býval byl stihl krásně s rezervou. Bohužel jsem jednou chybně odbočil, po 100 metrech si to uvědomil, na kruhovém objezdu se otočil a vrátil se. Bohužel to byl sjezd z dálnice a kolemjedoucí uvědomělý občan si myslel, že jsem na kole přijel po dálnici. Než jsme si to vysvětlili s policií, ta byla úplně skvělá, musel jsem vzbudit ve 4 ráno ženu, aby stornovala lístek a koupila mi další na 10 hodinu.

No. Tak co teď? Je skoro 6 hodin ráno, jsem mokrej jak myš, mám hlad a jsem ve Veroně — jdu najít kavárnu a jdu si projet město! Našel jsem brzy otevřenou kavárnu, vyjedl pečivo upečené maximálně před hodinou, dal si dvě kafe, převlékl se a vyrazil na obhlídku města. Všude mokro a krásný vzduch. Nádherné dopoledne.

V deset hodin nasedám na Flixbus, poutám kolo na nosič a večer vystupuju v Mnichově. Další skvělá náhoda je, že v Mnichově bydlí Blanka s rodinou. Blanku známe proto, že pod naší brdskou chalupou vlastní chatu a častose vídáme, když dorazí na víkend nebo prázdniny. Mířím k nim přes Mnichov na večeři a na noc a ráno zpět na nádraží, vlakem domů do Plzně.

Notoricky známé kopečky za Plzní mi ubíhaly rychle a dokonce jsem trhl nějaké ty osobní rekordy. Neuvěřitelný, že mi to po těch osmi dnech pořád jede… Těším se na děti, ženu a do sprchy.

Díky všem za pomoc, podporu, lajky a komentáře!

👉 Závěr: trasa a statistiky

• Celková vzdálenost: 1 245 km
• Počet dní: 8 dní jízdy + 1 den návrat
• Průměrná denní vzdálenost: 150 km
• Celkové stoupání: 8 782 m
• Složka na Mapy.cz s GPS trasami

Zase někam pojedu!